O nejkrásnější chorobě

Jeden klasik kdysi pravil, že skleróza je nejkrásnější choroba, protože nebolí a každý den se člověk dozví něco nového. Mohu potvrdit. Sama choroba nebolí. Jen občas mohou bolet nepříjemnosti, které mimoděk napáchá.

Jako neautomobilista jezdívám často vlakem. Do práce a z práce každý den, o víkendu často. Na cestách mezi domovem a prací mi platí legitimace, takže si nemusím kupovat jízdenku. Prostě nastoupím a jedu. Nedávno jsem se vlakem o víkendu vracel z výletu na Plzeňsko. Na nádraží jsem měl spoustu času, prošel jsem vestibul kolem dokola i napříč, přečetl jsem všechno, co bylo k přečtení včetně vyvěšených jízdních řádů a za sklem trafiky jsem prošel všechny titulní listy novin i časopisů. Jediné místo, které jsem úplně pominul, byla pokladna. Vůbec mne nenapadlo, že bych si měl koupit jízdenku, protože legitimace příměstské pražské dopravy kupodivu na Plzeňsku neplatí. Prostě jsem podle svého zvyku nastoupil a jel jsem.

 

Když přišla průvodčí, nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že chce vidět mou jízdenku. Teprve pak mi to došlo. Blekotavě jsem se omlouval a průvodčí nevěděla, kam si mne zařadit, protože na černého pasažéra jsem se málo skrýval. Chybu jsem pochopitelně uznal, svedl jsem to na nejkrásnější chorobu, zaplatil jsem a s průvodčí jsme vše vyřídili s úsměvem. Červíček pochybnosti však v milé paní trochu hlodal: Nejsem podvodník, který platí jen tehdy, je-li přistižen?

Včera jsem byl jako obyčejně v jídelně na obědě. Nechal jsem si nabrat jídlo a všiml si jednoho kolegy, kterého jsem rád viděl a hned jsem si k němu přisedl. Až po chvíli se ke mně osmělila přijít paní v bílém plášti a zeptala se mne, zda jsem jídlo zaplatil, protože jinde než u ní v pokladně zaplatit nelze, a u ní jsem zcela jistě nebyl. Když jsem notně popřemýšlel a kolega u stolu mi maličko napověděl, musel jsem nakonec připustit, že jsem nezaplatil. Prostě jsem zapomněl. Evidentně další z nenápadných záchvatů nejkrásnější choroby. Přistižený a červený ve tváři snažil jsem se vysvětlit nevysvětlitelné. I když jsme se opět rozešli v dobrém, bylo vidět, že i paní z pokladny v jídelně si můj obličej vkládá do paměti. Co kdybych to tak dělal pravidelně a platil jen na vyzvání?

Večer jsem si doma pustil televizi a z obrazovky mne oslovil zástup vážně se tvářících pánů, kteří podle svých slov sestavují vládu a připravují se našim prostřednictvím šetřit. Pomrkávali na mne a já se cítil stejně přistiženě jako ve vlaku a v jídelně: Nejspíš jsem opět něco zanedbal a opět někde zapomněl za něco zaplatit. A taky že ano! Dozvěděl jsem se, že jsem zapomněl uhradit příspěvky za vzdělání, za zdravotnictví, za svou budoucí penzi, za splátky státního dluhu, za ekologické škody, za fungování církví, za pěstování bylinek na dochucení pohonných hmot, za náramky pro vězně, za dálnice, za protipovodňová opatření, za český vrcholový sport, za vojáky v Afghánistánu, za pavilon EXPO v Šanghaji, atd., atd. A měl bych to prý napravit. Jak jsem ale proboha jen na tolik věcí dokázal zapomenout? A kam by náš stát přišel, kdyby byli všichni tak zapomětliví jako já?

Samozřejmě, uklidňoval jsem všechny podobně jako průvodčí a paní z pokladny: to jen ta moje nejkrásnější choroba; hned uvedu vše do pořádku, jen si o mne prosím nemyslete nic špatného. Zaplatil jsem tedy vše, o co si pěkně oblečení pánové z obrazovky řekli a ještě jsem se jim omluvil. Politici si peníze vzali, učinili gesto, jako že se nic nestalo, ale ať už se to víckrát neopakuje. Jen jsem měl celý večer nepříjemný pocit, jestli někdo mé nejkrásnější choroby nezneužívá. Ale to mi letí hlavou jen dnes večer. Zítra se probudím a čekají mne jistě další nové krásné zážitky. A na pány z obrazovky si ani nevzpomenu, takže to se svými požadavky můžou zkusit znovu.

Ale jak zase řekl jiný klasik, politika je umění možného.