Pražský maratón 2010 – postřehy maratónského chodce

Protože jsem v posledních dvou letech vždy týden před maratónem onemocněl a pak se nemohl zúčastnit, čekal jsem, co si na mne vyšší instance vymyslí letos. Nachlazení tentokrát mělo zpoždění a už jsem měl obavu, že vůbec nepřijde. Přišlo v pátek ráno - tedy dva dny před startem, takže jsem poslední dva dny popíjel horký Coldrex a věřil, že se chorobu podaří udusit v zárodku a nikdo na to nepřijde a nezatkne mne kvůli tomu. No, nakonec jsem to jakžtakž uchlácholil, a přestože jsem trochu připokašlával, pokýchával a - samozřejmě - i rýmoval, choroba mne na start pustila a celkem překvapivě mi nekladla žádné větší překážky. Na tomto místě je třeba podotknout, že nejsem v žoldu výrobce Coldrexu a reklamu, mu - já bloud - činím bezplatně, takže ze mne asi milionář zase nebude.

Letos pořadatelé hrozili největším davem maratónských běžců v historii a sešlo se jich nakonec kolem pěti tisíc. Dost se to projevilo především před startem v zázemí a při cestě do Celetné ulice na start, protože na některých užších místech hrozilo ušlapání nebo přejetí kočárkem, kterých se kolem startu motalo podivuhodné množství. Zvlášť kolem šaten, kde někteří účastníci stáli v několikařadé frontě a do toho jedni davové přicházeli, druzí se převlékali a třetí se snažili odejít, to na mne působilo poněkud čínsky. Ale nakonec jsem ke svému údivu na start dorazil včas a už po necelých devíti minutách po elitních Keňanech jsem protnul startovní čáru. Těsně před skupinou rohatých Vikingů a pár kroků za Lionelem Messim, který se běhu účastnil v červeném dresu se svým jménem.

 

Ze Staroměstského náměstí nás trasa zavedla přes Mánesův most na Malou Stranu, proběhli jsme se kolem Valdštejnské zahrady a Senátu a u Úřadu vlády jsme se napojili na klasickou trasu po levém břehu Vltavy, kterou jsme překročili až díky Libeňskému mostu. Počasí bylo obstojné, kolem 15 stupňů a prosvítalo sluníčko, futeř dosahovala jen nejnižších Beaufortových stupňů. Trochu odpudivě působilo jen to, že po stejné trase se poběží i samotný závěr maratónu, takže jsme byli na čtvrtém kilometru, pak - mohlo by se zdát - na třiatřicátém, pak zas na pátém a tak pořád dokola. Upřímně řečeno, většina z běžců si při pohledu na dvouciferné kilometrové tabule říkala, jak to bude skvělé, až v těchto místech budeme zase zpátky a bude nám chybět do cíle jen pár kilometrů, No a o něco méně skvělé na těch představách bylo to, jak asi při tom budeme vypadat. Zatím jsme ovšem byli plni sil a snad jsme si ani neuměli představit, že by to dnes někdy mohlo být i jinak.

Desátým kilometrem jsem probíhal v čase 1:04,26, což bylo skoro přesně podle plánu. Spokojeně jsem si rochňal, jak už jsem při svém devátém maratónu zkušený, že běžím přesně podle toho, co potřebuji a ještě si to celkem užívám. Lionel Messi byl celou dobu na dohled, stejně jako jeden z Vikingů, na jehož tričku se skvěl anglický nápis: "Sáro, vezmeš si mě?" a jeho majitel občas oslovil některou z běžkyň; zřejmě chtěl vědět, není-li to náhodou Sára.

Mezi 11. a 15.kilometrem se běží středem města, což je pro mne vždycky povzbuzující, protože lidi v centru tleskají a povzbuzují, a to vám pak nedá se flákat. Kolem trati postávají různé realizační týmy (ano, poznávám několik odvážných maminek s kočárky z ranní tlačenice), které vyhlížejí své běžící reprezentanty, no a nejnadšenější jsou zahraniční turisti, kteří napřed vyhlížejí "ty svoje" a když dlouho nikoho nevidí, začnou fandit všem. Já jsem ovšem dnes za Fina, protože mám na sobě tričko z Helsinského maratónu, Finů je tu, zdá se, dost, občas mne někdo pozdraví finsky a já mu s těžkým severofinským přízvukem odpovím něco jako není zač, protože jsem si moc frází v paměti neuchoval. Občas jsem - chráněn inkognitem svého zahraničního trička vyslechl i zajímavé české věty: "Hele ho, fiňáka jednoho, že mu to stojí za to, takovou dálku. Go, Suomi, go!" Nějakou dobu běžím se starším běžcem, jehož tričko nepromlouvá k Sáře, ale dává na vědomí, že jeho majitel běží svůj 327.maratón. No potěš!

Kilometry jsou - pokud jde o čas - pěkně jeden jako druhý a celkový čas začíná být poznenáhlu lepší než ten naplánovaný. Kdo to čekal ještě včera nad horkým čajem? Na 20.kilometr přibíhám ve svém osobním rekordu 2:12:18 a nic zlého netuše, zamířím k občerstvovací stanici. To je vždycky takový mumraj, kdy nevíte, kdo vám vstoupí do cesty, kdo vás čím polije či nechtěně nohu nastaví. No a pro mne byl tentokrát 20.kilometr rozhodujícím. Šlápl jsem totiž na jednu z mnoha mokrých houbiček ležících na mokrém asfaltu. Ukázalo se, že houbička má pod sebou ještě kousek vyžvýkaného pomeranče, já se po kluzké houbičce smekl, udělal jsem náznak provazu, jak mi noha ustřelila do strany, a na poslední chvilku jsem ustál pád. Takový Dominik Hašek udělá podobných zákroků během jediného zápasu několik desítek, a to je přitom, heč, o pár měsíců starší. Takže pro mne by to měla být hračka. To jsem ale šikovný, nic se mi nestalo, stačil jsem si ještě neskromně pomyslet. A hned nato jsem zjistil, že se z nohy nejde odrazit, protože se v ní zřejmě nějak přesypaly zánártní kostečky. Co krok, to jeden syk. Nedalo se mluvit o běhu, jen o rychlejší chůzi a já při ní cítil, že za prvé noha bolí, když se na ni našlápne, za druhé asi otéká, protože jí začala být těsná moje tradiční bandáž z leukoplasti proti puchýřům. Na půlmaratónskou metu jsem se dobelhal v čase 2:22, takže poslední kilometr byl skoro za 10 minut (do té doby ani jednou přes 7).

Nuže, musel jsem zastavit, sundat botu, odstranit omezující bandáž a zkoušel jsem chodidlo rozhýbat. Bez valného úspěchu. Už bylo jasné, že mám před sebou jen dvě možnosti: Buď vzdám a dopajdám v poklidu na Staroměstské náměstí vrátit měřicí čip a zkusím to zase příští rok, nebo půjdu pěkně pěšky s občasným popoběhnutím (co noha dovolí) dalších 21 kilometrů až do cíle. Tak jako tak užívání pro dnešek skončilo! Kdyby shodou okolností dnešní maratón neměl být v Praze můj šestý dokončený, který otevírá bránu do zdejšího "věrnostního" klubu, rozhodnutí by asi bylo jasné: nepokračovat! Protože jsem se ale dnes do cíle podívat chtěl, a to hodně, rozhodl jsem se nakonec po určitém váhání pokračovat aspoň pěšky. Vždy, když jsem se pokusil popoběhnout, mne píchnutí v chodidle vrátilo do reality: Chodit ano, běhat ne! Tak jsem tedy podle úradku božího vstal a chodil.

Jeden kilometr jako druhý, každý kolem devíti minut, napřed zpátky kolem plovárny v Podolí a skrze Vyšehradskou skálu, pak na smíchovskou stranu, přes křižovatku Anděl a několik kilometrů kolem řeky. Zpátky na most Legií a centrem kolem Karlova mostu a Rudolfina, zpátky na trať, po které jsme vybíhali na začátku. Ubíhá to sice pomalu ale jistě, při rychlé procházce noha tolik nebolí, běhu se nadále vzpouzí. I tak "dobíhám" Lionela Messiho, který má sice vytříbenou techniku a skvělou střelu z hranice šestnáctky, ale fyzičku nic moc. Předbíhají mne desítky lidiček z celého světa a všichni Finové mne uctivě zdraví jako svého, ale žádný z nich se nepokusí se mnou dát řeč. Seveřani jedni uzavření! Vidím i chlapíka, který se rozhodl absolvovat dnešní maratón pozadu. Až i ten mne předběhne, asi přece jenom vzdám (nepředběhl, asi někde ztratil orientaci nebo taky šlápl - navíc pozadu - na pomerančovou houbičku).

Kolem trati na nás shlížejí reklamní podobizny nejrůznějších politiků, což na mne v období předvolebního kvasu působí motivačně a kdykoli vidím někoho, koho vidět nechci (což je často), navzdory bolesti zrychlím. A pak že nejsou chlapci k ničemu dobří! Už je mi jasné, že místo plánovaného času 5:10 budu v cíli asi o půlhodinu později. Prostě bieda, která možná Dalibora naučila hústi, ale copak já jsem nějaký Dalibor, aby o mně někdo napsal operu (ale vlastně proč ne; když už jsme měli i zhudebněné hokejové Nagano…)? Na poslední občerstvovací stanici jsem jednak dával dobrý pozor, na co šlapu, jednak jsem mohl Lionelovi Messimu pohlédnout konečně do tváře. Nevěřili byste: Lionel Messi je žena!

Vedle mne rázující Hanák dává nahlas najevo své rozladění nad tím, že Česká televize přenos z pražského maratónu opakuje jen jednou a on to zrovna nestihne: "Kdejakó píčovino opakujó desetkrát, třeba blbó českó házenó, trubci!" Škoda: Keňany jsme viděli jen na chvilku přes řeku, když byli na Františku a celkem rádi bychom viděli, jak se správně sedí na lopatě. Posledních pár kilometrů noha trochu ožívá, taky notně splaskla, snažím se jí domluvit, aby aspoň v samotném závěru trochu spolupracovala. Nepsané pravidlo říká, že Pařížskou ulicí se prostě běží, kdyby měl běžec na poslední chvíli duši vypustit. Diváci s několikahodinovou námahou utleskanýma rukama si zaslouží vidět aktivizaci posledních sil. Popobíhám a vidím, že všechny běžce kolem sebe i při celkem pomalém běhu hravě předbíhám. Je vidět, že jsem měl dnes na mnohem víc. Stačilo běžet půlku z druhé poloviny maratónu a pětihodinová hranice by se pěkně otřásala.

Během doběhu Pařížskou ulicí jsem předběhl asi deset pochodníků a do cíle jsem se tedy dobelhal v čase 5:40. Na jednu stranu hrůza, na druhou stranu aspoň jeden splněný cíl a dokončil jsem šestý pražský maratón. Což je, řekl bych, asi tak o jeden víc než pátý, a to je o dost, ne? Ale protože jsem si takhle vrchol letošní sezóny určitě nepředstavoval, budu se muset rozhlédnout po podzimní Evropě, kde by to mohlo být zajímavé. Tedy - s uctivým přípodotkem - jestli nožka dovolí. Pro dnešek, zdá se, dosáhla svého a proti této myšlence, jejíž naplnění se zatím skrývá v mlhách budoucnosti, viditelně neprotestuje. Uvidíme.

Slečna v cíli mi podává sponzorské jablko a já váhám, zda takový dar přijmout. Aby to zase někde nenadělalo nějakou dědičnou paseku! Radši si beru banán.