O složence a Werichově babičce

Jan Werich (a po něm i Miroslav Horníček ve svých Hovorech H) kdysi dával k lepšímu historku se svou babičkou, kterou vzal jako úspěšný prvorepublikový mladý podnikatel na projížďku svým zbrusu novým automobilem. Na rovném úseku silnice to rozpálil a pyšně oznámil spokojeně se rozhlížející babičce: "Babičko, jedeme sto!" Informace však neměla žádný ohromující účinek a babička s úsměvem odvětila: "Jeníčku, jeď dvě stě!"

Pracujeme-li totiž s příliš velkými čísly, přirozeně nás to vede k trochu bohémskému zacházení. Mezi čtyřicítkou a devadesátkou na silnici je pro nás mnohem představitelnější rozdíl, než když se hvězdná loď Enterprise ve Star Treku pohybuje rychlostí 40% nebo 90% rychlosti světla. Umíme si dobře představit, jaký čas je několik měsíců, ještě lépe jeden den nebo deset minut. Když nám ovšem někdo řekne, že se něco možná odehraje za 200 let, představivost začne selhávat, protože to jde mimo naši zkušenost. Natož když jde o milióny nebo miliardy let. Má-li nás něco potkat za milión let, jako by to neexistovalo. Jo, když nás to čeká zítra ráno, to je jiná!

 

Totéž platí pro množství peněz. Když někomu dlužíme tisícovku, umí být ta představa hodně nepříjemně reálná a má tendenci se v podobě brouka vkrádat do mozkových závitů a plen. Když ale někdo mluví o zadlužení v miliardách nebo biliónech korun, stává se z hmatatelně nepříjemné reality jenom rozmlžené číslo, nad kterým se dá mávnout rukou. Asi velké, ale číslo. Pro běžného člověka uvyklého vycházení se standardními bankovkami je celkem jedno, jestli jde o 100 milionů nebo o bilióny; obojí je hodně, o dost víc, než si umíme představit. A někteří politici na tuhle notu hrají: Proč bychom si měli dělat starosti s něčím, co si neumíme ani představit, když je tu tolik lákadel a sladkostí, které si umí představit každý?

A proto jsem rád, když někdo má odvahu převést čísla, jejichž cifer už je tolik, že se nám ten zástup dostává postupně z dohledu, na něco, co si umíme představit velice snadno. "Tohle číslo na složence selecí barvy je tvůj dluh," říká nepříjemná kampaň. "Tváří se sice jako dluh státu, ale je to tvůj dluh. Možná jsi ho přímo nezavinil, ale nikdo jiný, kdo by ho zaplatil, není a bohužel ani nebude po ruce!" No a ten pád z výšin čísel používaných spíš v astronomii k číslům z mrazivě přízemních poloh představitelného světa, je tvrdý. Někteří padlí Ikarové jsou následkem toho vážně zranění, mnozí potlučení. Většina naštvaná. Ale to, že mě něco štve a že se mi to nelíbí, ještě neznamená, že to neexistuje. Popřejme aspoň trochu sluchu těm, co nám říkají nepříjemnou pravdu, i když se sladká slůvka prodavačů zlevněné cukrové vaty poslouchají lépe a jsou taky o dost hlasitější.

Představuji si Werichovu babičku, jak jí přijde domů taková složenka a mladý Jeník jí řekne: "Babičko, každý z nás má zaplatit víc než sto tisíc!" A babička fanfarónsky mávne rukou a rozhodne: "Jeníčku, zaplať dvě stě!!" Tak si ještě chvilku užívejme a až to bude mít každý za dvě stě, požádejme o pomoc Jeníka. A jsem zvědav, kam nás ten jinak slušný a dobrosrdečný chlapec pošle.