O prvomájovém déjà vu

No to se mi snad jen zdá!!! Normálně mne o víkendu v tuto nekřesťanskou hodinu probouzí můj pracovitý soused se svou sekačkou, ale dnes je přece sobota, první máj - tedy svátek - a přitom místní rozhlas začíná chrčet své neobjevné "Jedna, dva, tři,…" Kolik může být hodin? Z rozhlasu začíná hrát řízná dechovka pokrokové písně. Jako vždycky na prvního máje kdysi dávno, když jsem byl ještě v chlapeckém věku.

To je ovšem zlé! A začíná mi už taky konečně docházet, proč tohle celé déjà vu: Včera jsem v nějaké souvislosti projevil malé nestoudné přání ubrat poněkud na svém věku. Nejsem žádným makropulistou a nemám ctižádost být na světě věčně. To snad jen ten první máj, lásky čas a pro někoho pohříchu i svátek práce (že, sousede buditeli?), mne svedl na scestí hloupých přání, kterých se pochopitelně hned někdo přehnaně aktivní chytí a musí mi je za každou cenu splnit!

 

Na dnešek jsem se přitom tolik těšil: Má být teplý májový den, chtěl jsem jet na návštěvu k milým lidem a teď budu muset jako školou povinný klučík do prvomájového průvodu, vyfasuju mávátko a budu tvořit svým rudým šátkem součást mohutného živého obrazu, který nikdy neuvidím, protože ten uvidí jen ti divní pánové, co se na nás budou dívat pěkně shora. A mně se přitom zoufale nechce vstávat, i když mne burácející dechovka společně s extaticky znějícími hlasy přesvědčuje, že je čas vstát a něco budovat. To jsem si to svým neopatrným přáním pěkně zavařil!

A nejen sobě, nejspíš i lidem okolo. I ze souseda je najednou malý kluk a můj spolužák, takže půjdeme do průvodu spolu, což ho jistě taky netěší, protože dnes chtěl posekat svůj anglický trávník a místo toho bude muset spolu se mnou a tisícovkami dalších poslouchat nekonečné přiblblé projevy plné frází a předstíraného pozitivismu. No a protože se budeme ve stojícím průvodu při projevech nudit, budeme se aspoň vzájemně škrtit svými rudým šátky, abychom viděli, kdo víc vydrží. A víc vydrží on, protože mně se najednou zatmí už takhle dost temný okolní svět, dojde mi vzduch a já s sebou praštím o netečnou dlažbu. A přiběhne učitelka a zoufale se mne bude snažit vzkřísit, protože by jí ten šátek zaříznutý v mém krku chyběl v živém obrazu a na jinak bezchybné rudé hvězdě by se mou (a tedy i její) vinou objevil černý kaz jako ve zkaženém zubu. A štvavé vysílačky by měly pré, protože by mohly sprostě hlásat do světa: "Pííííonýr uškrcen rudým šátkem v prvomájovém průvodůůůůů!!!" Ale nakonec to všechno dobře dopadne, a my půjdeme s rodiči obskurně nazdobenými šedými ulicemi do zoologické zahrady, abychom se spolu podívali na opravdové opice, které jsou mnohem zajímavější a veselejší, než všechny ty opice na prvomájové tribuně i pod ní. A se sousedem si říkáme, jak by bylo fajn, kdybychom už byli dospělí a mohli si dělat všechno tak, jak chceme my, a ne tak, jak chtějí nějací druzí.

Probudil mne nějaký divný zvuk. Do mé ložnice nakukovalo ranní májové slunce a polootevřeným oknem proudil osvěžující vzduch a halas zpěvného ptactva. Slávabohu, tak přece jen to nebyla skutečnost! To se mi tedy jen zdálo, že jsem se probudil! Ve skutečnosti jsem se opravdu probudil až teď. Mé včerejší pošetilé přání zůstalo naštěstí nevyslyšeno a mne čeká klidné teplé a příjemné prvomájové ráno, které si zařídím, jak budu chtít (a jak soused se svou sekačkou dovolí). Pro jistotu ještě v zrcadle kontroluji, zda nemám na krku rudou strangulační rýhu, ale v zrcadle se zdá být (aspoň tedy z tohoto pohledu) vše v pořádku. Blbý sen!

V místním rozhlase trochu zapraskalo a ozvalo se léty osvědčené: "Jedna, dva, tři…" A znovu je tu řízná dechovka a znovu optimistické písně. Mají trochu jiná slova, pozměněnou melodii, ale i když jsou zvukově vypíglované, znějí stejně falešně jako kdysi. Vyměníme si se sousedem na dálku projevy soustrasti, protože oba jsme naše staré šátky, se kterými šlo tak bezvadně škrtit, někde během let ztratili. Teď by se možná zase hodily.

V našem městě začíná dnes poslední část předvolební kampaně.