O nebeské spravedlnosti

Pokud se jakýkoli nešťastník nebo lump domnívají, že se stali obětí justiční zvůle, což se díky přirozenosti lidské občas děje, mohou se odvolat k vyšší instanci. A vyšších instancí je celkem dostatek na to, aby odvolanec mohl nabýt dojmu, že lidské spravedlnosti bylo učiněno zadost (což ovšem - pokud není konečné rozhodnutí podle jeho gusta - stejně nenabude). Tak nějak automaticky předpokládáme, že slovo spravedlnost zní z různých úst různě, a nikdy tedy nemůže být na škodu požádat o dobrozdání více úst. Selžou-li různé vysoké, vyšší i nejvyšší soudní dvory, v záloze je ještě soud ústavní (jaký ústav je tímto soudem reprezentován, jsem zatím nezjistil) a několik evropských instancí, kdyby vzniklo podezření, že našinec to s jiným našincem nemyslí dost dobře. Možná ještě v budoucnu založíme soudy celosvětové a třeba i galaktické, v domnění, že čím více (vysokých) instancí, tím větší (a vyšší) spravedlnost.

Škoda, že výška všech těch ctihodných soudních budov nesahá až do nebe, aby se stala konkurencí spravedlnosti nebeské, protože se domnívám, že v dosud opomíjeném odvětví nebeské spravedlnosti by trocha čerstvého vzduchu, volného trhu a investigativní žurnalistiky nemohla uškodit. Nezdá se vám občas taky jako mně, že té svévole nebeské spravedlnosti je příliš? Je to divné, týká se to každého z lidí, a přitom žádná z politických stran a hnutí, ani jeden z charismatických politických předáků, kteří jinak dokážou naslibovat změnu směru času a přebytkový rozpočet pro Řecko - prostě nikdo si netroufá dát podobný bod do svého volebního programu. "Zastavme zvůli nebeské spravedlnosti!" jak by se to krásně vyjímalo na billboardu s pěkně urostlými Dánkami v pozadí!

 

No řekněte sami, nemáte někdy pocit, že se nebeská spravedlnost pěkně sekla a nějaký rozumně konstruovaný opravný prostředek by jí neškodil? Věřte tomu nebo ne - i v naší demokratické společnosti může přijít někdo, koho nejenže nikdo nezvolil v rovných a tajných volbách, ale kdo se dokonce skrývá v anonymitě podivného spletence neprůhledných společností a organizací, aby nemohl být poznán, a přitom si kdykoli ukáže na kohokoli, koho uzná za vhodné a vydá nezvratný rozsudek samosoudce, že dotyčný má jít z kola ven. V horším případě zcela ven, v lepším případě (u vybraných náboženství) snad do nějakého jiného kola. A zkuste se proti tomu odvolat v rámci našeho ústavu nebo k evropskému dvoru. Jen se zasmějí různými jazyky a pomyslí si o vás, že jste provokatér. Nebeská spravedlnost je totiž odjakživa nezpochybnitelná, to prý ví každé malé dítě.

Ale není to jen naše utkvělá představa? Nějaký nesmyslně zakonzervovaný zvyk, asi jako když se drážní zaměstnanci v rámci zvyku domáhají navěky svých domnělých deputátních práv? Nejde jen o ten první krok a první podnět k přezkoumání pochybného rozhodnutí podivné instituce, která se skrývá v příšeří nebeské byrokracie? Třeba jde jen o to najít precedens a že by se jich asi našlo! Tak tedy do toho, zvedám ze zaprášeného chodníku pohozenou rukavici a protestuji, protestuji proti tomu, že na některé fajn lidi si podivný nevolený samosoudce ukáže dřív než by se slušelo. Jako by mu nestačilo, že nakonec stejně všechny zápasy vyhraje, snaží se občas vyhrát příliš rychle. Kdyby to šlo, dal bych mu za takové nesportovní chování žlutou kartu.

Ale co když je to všechno trochu jinak. Co když se jen z pohledu naší pýchy zdá vyšší spravedlnost nespravedlnou? Co když právě to naše intuitivní pojetí spravedlnosti je zcela mimo mísu a skutečná spravedlnost spočívá v něčem úplně jiném, co nám zůstává skryto za neprůhledným paravánem obyčejného třírozměrného prostoru. Když se budete koukat na atom radioaktivního uranu, nebudete vůbec tušit, kdy se mu uráčí rozpadnout. Až když se můžete dívat hezky svrchu a máte takových atomů pod sebou dostatečné množství, teprve tehdy v tom podivném mumraji dokážete odhalit jeho zákonitosti. Kdybychom měli takový nadhled i v mumraji lidského života, pochopili bychom asi mnohem víc, než chápeme teď a neměli bychom třeba chuť rozdávat v bezzubá gesta žlutých karet proměněnou trpkost.

Co naplat, žádná oficiální instance, ke které bych mohl směřovat svůj protest proti předčasným koncům (a opožděným začátkům), není k dispozici. Zašel jsem tedy se svou stížností aspoň na tradiční lampárnu, i když vím, že takové podání bohužel nemá odkladný účinek. Lampárník papír zachmuřeně prohlédl a sykl: "No, tak to tu nechte, když myslíte. Ale nic neslibuju!"

Kam jsme to dopracovali, když si na nebeské autority netroufají ani druhdy udatní lampárníci?!