O saních Noemových

Už třetí den zažíváme novodobou okupaci. Z nebe vyskakují miliardy drobných bílých parašutistů v podobě sněhových vloček a odhodlaně obsazují území našeho státu. Kupodivu - na rozdíl od osmašedesátého nikdo neprotestuje v ulicích, nikdo nepláče a nelomí rukama. Naopak - část obyvatelstva - zvláště ta nejmladší - se nepokrytě raduje, nadšeně výská a spěchá provětrat sáňky, boby i lyžičky. Skrze husté sněžení nelze dohlédnout na protější kopec, ale ozývají se odtud hlasité rány. Nikdo zatím neví, co ty rány znamenají, ale moje tušení dostává jasnější kontury: To určitě zase ten místní podivínský Noe cosi stlouká. Dělá to tak vždy, když tuší nějakou pohromu. Nebude jistě čekat na poslední chvíli, až po čtyřiceti dnech konečně přestane sněžit a veškerý život v údolí řeky - stejně jako ve všech ostatních údolích světa - překryje mnohametrová vrstva sypké bílé peřiny.

Když byl v údolí místní pobočkou Zelených vyhlášen konkurs na záchranu lidstva, Noe se jako obyčejně přihlásil s projektem své modernizované archy. "Tato archa," povídá Noe předváděje podmračeným výběrčím model v měřítku 1:250, "je schopna dostatečně dlouho plout na vzedmuté vodní hladině a odolávat vlnám všeho druhu." Noe si byl svým vítězstvím jist, ostatně jako jediný z uchazečů měl již z minulosti srovnatelné reference. Také jako jediný přišel s něčím hmatatelným, zatímco ostatní uchazeči nabídli jako obyčejně jen ideje a sliby. Jenže výběrová komise si zaťukala na svá moudrá čela a vyčetla mu nedostatečnou prozíravost a inteligenci. Co prý s takovou archou - i kdyby plula sebelépe a odolávala třeba i vlnám rádiovým - dělat v zimě?

 

"Když už chceš, Noe, mermomocí něco vymýšlet a stloukat, můžeš na kopci za městem postavit maximálně tak velké sáně," vysmáli se mu. Sáně Noemovy! Místo Noa zvítězila ve výběrovém řízení Idea č.43, které sice nikdo tak docela nerozuměl, ale určitě zněla velmi, velmi vznešeně. Říkala v kostce to, že lidstvo se zachrání, když si budou všichni pěkně hrát a nebudou zlobit.

Noe si odplivl. "Sáně!" běželo mu marně hlavou, když po vyhlášení výsledků odcházel zpět do své dílny na kopci. I konstrukčně geniální sáně postavené na tom nejvyšším kopci, do kterých nakonec někdo drcne tou největší možnou silou, budou přece směřovat do budoucnosti světa ne klidně a vznešeně, ale zběsile a s hrůzou v očích svých pasažérů. A co to pak asi, vy chytráci, má být za svět, který se narodí ze zběsilosti a hrůzy? A jak dlouho asi takové sáně pojedou? Jen do té doby, dokud nezahučí do toho všeho sněhu v údolí, před kterým mají chránit.

"Inu, časy se změnily", pomyslel si Noe. "Kdysi byly doby, kdy ještě existovali osvícení investoři, ale dnes už je to jen samý nerozum a politikaření."

Sněží už třetí den a od Noemovy dílny na kopci se začínají rozléhat mocné údery sekerou. "Ještě mi poděkujou, až všechen ten sníh roztaje," říká si optimisticky Noe a paličatě stlouká svoji archu verze 2.0. Snad to za těch zbývajících pár dní stihne.