O prázdné a plné paměti

Na mou paměť není velké spolehnutí. Už dávno vím, že když mne něco štěpného napadne, zbývá mi asi 30 vteřin na to, abych si nápad zaznamenal. Když to neudělám, za chvilku je napadený zákrut mého mozku opět čistě vycíděný, po nápadu nezůstane ani stín a mozkoví uklízeči jsou náležitě pyšní na svou skvělou práci.

Dnes se na nápad zablýsklo v metru. Blesk, hrom a začíná mi běžet čas: Dvacet devět, dvacet osm, dvacet sedm…. Rychle sáhnu pro mobil. Nápad stále žije. Dvacet čtyři, dvacet tři… Zjišťuji, že mám zablokované klávesy, rychle uvolnit. Dvacet jedna, dvacet… Spustit poznámky. Kruci, dostal jsem se v menu do jiné větve a musím se vrátit! Sedmnáct, šestnáct, patnáct… Nápad začíná lapat po dechu. Jsem konečně ve správném menu a hledám příkaz Zapsat poznámku. Dvanáct, jedenáct, deset, devět… Nápad kucká, dusí se a dostává nezdravou namodralou barvu. Musím konečně rychle začít psát, jinak můj nápad v téhle zóně smrti, podobné vrcholovým partiím Everestu, exne na nedostatek kyslíku.

 

Bohužel, poznámku nejde zapsat. "Paměť je plná," hlásí displej. Tři, dva, jedna… Je po nápadu! Moje paměť je na rozdíl od přetékající paměti mobilní dočista prázdná. Není divu, že se mobilní paměť vzpírá, když je zahlcena spoustou informací z celého minulého roku. Nezbývá nic jiného než velký úklid. Starých zpráv jsou stovky, poznámek sice ne tolik, leč pořád ještě spousta. Situace, které jsem prožil a které se i dnes naléhavě připomínají svými okolnostmi. Nápady, které se neujaly, nebo které ještě teprve pokorně ve frontě čekají na audienci a svých pár minut pomíjivé slávy.

Je to, jako když procházím celý rok znovu: Začínáme gratulacemi do roku 2009. Mám ještě dostatek sil i odhodlání a staré blahopřejné esemesky odesílám do věčných telekomunikačních lovišť. Je leden a kamarádovi se právě narodil syn (to je k neuvěření, že už je to víc než rok, vždyť to bylo nedávno!). Zaváhám, ale pak vymazání zprávy od hrdého otce potvrdím. Následuje krátké optimistické období, takové okamžiky by si asi měl člověk připomínat, takže je z paměti nemažu. Jaro přináší optimismus v počasí, ale to je asi tak všechno. Ale je to období poučné a takové zkušenosti by se vyhazovat neměly; většina zpráv zůstává. Léto dýchá možná teplem zpoza okna, uvnitř je citelně chladněji, ale třeba to tak v létě má být. Z každých deseti zpráv vyhazuji stěží jedinou. Krátké oteplení na konci léta, některé zprávy srší vtipem a humoru přece není nikdy dost: Ponechat! V poznámkách nacházím tak zásadní informaci, že centrum se finsky řekne "keskusta". I podzimní mlhy mají svůj historický význam, těžko se tedy něčeho zbavit. V poznámkách se dočítám, že mi přeběhla rezatá veverka přes cestu a já na rozdíl od černé kočky nevím, jestli je to dobře nebo špatně. No a konec roku je jak jízda na horské dráze a já horskou dráhu rád, takže adventní jízdu v archívu ponechávám prakticky celou.

Rekapitulace: Ze skoro čtyř set zpráv jsem jich dokázal vymazat asi tak padesát. K tomu zahynulo deset poznámek, dalších pět je těžce raněno, ale ještě žijí. Nesmím proto mít moc nápadů, protože mobilní paměť bude zanedlouho opět přetékat. Napadlo mne, že bych si nejspíš skutečnost, že nemám mít moc nápadů, měl zapsat, abych na to pamatoval.

Co kdybych ale teď napsal něco o své čerstvé zkušenosti s jednou pamětí plnou a jednou prázdnou. To je přece nápad!!! Rychle musím spustit v mobilu poznámky, abych si nápad stihl zapsat. Dvacet sedm, dvacet šest, dvacet pět…

Už zase mám jako na potvoru zablokované klávesy a čas setsakramentsky rychle běží.