O náruživých kuřácích

Potkal jsem ho po dlouhé době a zdál se být veselý a růžolící. Pravý opak sám sebe před několika lety. Jakpak se mu to asi přihodilo? Třeba se na stará kolena zamiloval! Nebo vyhrál ve sportce? Anebo spekuloval na prudký pokles akcií a vydělal na hospodářské krizi majlant? Zeptal jsem se ho. Upřímně řečeno, sám bych uvítal nějaký recept na to, jak se stát veselým a růžolícím, zvlášť v období, kdy se den krátí a světla ze života spíše ubývá.

"Je to prosté, milý Watsone," zahlaholil. "Přestal jsem definitivně kouřit a mám ze sebe radost." Nepředstíral. Zmíněnou radostí mu jiskřily oči a to se předstírat nedá.

"Mockrát jsem toho chtěl nechat, vůbec mi to nedělalo dobře. To víš, já nikdy nebyl kdovíjak na plíce, když člověk ještě k těm všem svinstvům ve vzduchu navíc kouří, za chvilku je trop."

Cítil jsem se jak v postava z románu Jak chutná závist. Trop na plíce si připadám, kdykoli se pokusím doběhnout tramvaj rychlostí větší než malou.

Měl jsem vůči němu trochu špatné svědomí. Býval zapřisáhlým nekuřákem, ale pokušení si dokáže najít své vlastní cesty. Když se ženil, koupil jsem mu jako neoficiální a osobní dárek balíček přepychového pokouření. Jakou paseku dokáže nadělat dvacítka - byť luxusních - cigaret, nemá-li člověk povahu askety a je-li jeho křehký osobní vesmír náchylný vpustit do sebe viry velkého bezskrupulózního světa! Od toho dne se stal kuřákem a já se od té doby neúspěšně spořil se svým svědomím. Z tohoto pohledu pro mne mohl jeho nečekaný návrat mezi nekuřáky znamenat vysvobození. Po dlouhých dvaceti letech by mohlo užvaněné svědomí utichnout. Ostatně - když jsem se o pár let později ženil já, zcela neinvenčně mi oplatil stejným dárkem.

"Jak moc jsi kouřil?" zeptal jsem se.

"Tak…," počítal v duchu, "...dvacet."

"A nechybí ti to?" Sakra, co to říkám? Přece ho nechci od jeho bohulibého úmyslu zrazovat!

"To bylo jen zpočátku, to víš, není to nic jednoduchého takhle najednou." Hrdě se usmál: "Ale dobře to dopadlo. Už třetí rok…" zaklepal na dřevěnou lavičku…"ani ťuk!"

Závist z Falkenštejna.

"Ale v něčem se mi po kouření trochu stýská," zasnil se. "Přece jen, byl to rituál: Vždycky při výročí svatebního dne, v příhodné chvíli, aby Marie nevěděla. Otevřel jsem skříň, vyhrabal tu tvou starou krabičku a zapálil si jednu z těch úžasných cigaret." Při tom pomyšlení se musel labužnicky oblíznout, jak se mu připomněla chuť vzdálené závislosti. "Prostě nešlo přestat! Ale letos jsme s Marií oslavili 20 let," vzdychl nostalgicky. Luxusní cigarety po dvaceti letech pravidelného kouření došly.

Podíval se do dálky: "Nemá cenu znovu začínat." Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. "Od té doby jsem nekuřákem a cítím se báječně, protože jsem to zvládl."

Jak moc bych chtěl být tak silný jako on!

"A co ty?" zeptal se zákeřně.

Mám ho ranit smutnou pravdou? Ale on by mou lež jistě poznal. A počítat umí slušně: Dvacáté výročí svatby oslavíme až za tři roky.

"Ještě mi zbývají tři." Tři výročí, tři cigarety. Pak bych se toho zlozvyku taky moc rád zbavil.

Když jsem přišel domů, nevypadal jsem dobře. Není divu, řekl jsem si, prostě vypadám jako náruživý kuřák. Už jen necelých osm měsíců a přijde na řadu další cigareta. A pak už jenom dvě.

A budu-li silný, stane se ze mne veselý růžolící nekuřák. Jako on.