O důvěryhodnosti

Neznal jsem to tu. Potřeboval jsem se dostat skrz tu změť křivolakých uliček, které tolik sváděly k bloudění, a vlastně jsem sám bloudil. Možná moje tvář vypadala důvěryhodně, nevím. Možná lidi přesvědčilo to, že jsem neměl žádné zavazadlo. Jako bych tu v hrubě dlážděných ulicích jen venčil neviditelného psa. Zdálo se, že se jen tak bezcílně procházím. Že jsem odtud.

"Prosím vás, kde je tady divadlo?" zeptaly se mne dvě bloudící mladé dívky. Nevěděl jsem a přiznal se k tomu. "Vůbec netuším, že tady někde nějaké je," odpověděl jsem po pravdě. Urazily se. Myslely, že si z nich dělám dobrý den, protože jsou mladé. A přitom jsem vypadal tak důvěryhodně!

Pak vedle mne zastavilo auto napěchované početnou rodinou. Okénko se svezlo, v oblaku cigaretového kouře se objevila hlava a zeptala se: "Depa je tady Navrátilovo ulice?" Opět jsem nevěděl, i když jsem nemohl vyloučit, že vede k divadlu, které tu asi někde v okolí musí být. Odpověděl jsem, že tu nebydlím a tuhle čtvrť neznám. Řidič se rozzlobil, že jsem jenom nafoukaný Pražák, který když vidí venkovany, nechá je ochotně v jejich neznalosti vykoupat. Nasupeně opět uvěznil dým z cigarety v konzervě svého skřípějícího vozu.

Další byl jakýsi mladík s batohem hledající hotel. Pak starší naparáděná paní s květinou sháněla koncertní síň. Pak spěchající muž v kožené bundě hledal jakýsi bowling. Ti všichni si ze všech kolemjdoucích vybrali právě mne v domnění, že sem patřím a že dokážu poradit a nasměrovat je. Všem jsem zopakoval, že to tu kolem vůbec neznám, a jejich přání, bohužel, nedokážu splnit. Co naplat, že to byla pravda? V jejich očích jsem viděl překvapení a záchvěv znechucení, přecházející v zlost. Proč nám to jenom ten člověk nechce říct? Dělá mu naše bloudění radost? Ale když nechce, ať si to tedy nechá!

Pospíchal jsem z té čtvrti a na rozloučenou s ní mne oslovil člověk v zaparkovaném autě, který v návalu okamžitého neopodstatněného sebevědomí opustil bezpečí širokých bulvárů, odvážil se do spleti jednosměrných ulic a ty ho teď silou mořského příboje vyvrhly na tomto neznámém pobřeží. Zeptal se mne, jak se dostane zpátky na volné moře. Nebyl jsem již schopen znovu někoho přesvědčovat, že nejsem odtud a okolní ulice obestavěné divadly, hotely, koncertními síněmi a provozovnami bowlingu jsou mi neznámé jako pravidla kriketu. Mluvím-li na tomhle zakletém místě pravdu, nikdo mi nevěří.

"Rovně, druhou ulicí doleva a až dojedete k hospodě, tak se dáte nahoru do kopce," odpověděl jsem mu tentokrát rozhodně. Mnohokrát mi děkoval. Prý má štěstí, že narazil právě na mne, který to tu tak dobře znám. Ano, lidé jsou zřejmě rádi, když se mluví rozhodně. A taky lépe slyší.

Nedíval jsem se za ním a raději jsem odbočil. Kam? To bohužel nevím. Ale když jsem volným krokem procházel kolem jakéhosi divadla, všimnul jsem si dvou mladých čekajících dívek, které se na mne ošklivě mračily.