O lidské teplokrevnosti

Jsou některé evoluční výdobytky, které se nám mohou zdát jako samozřejmost, ale měli bychom si jejich význam uvědomovat a oceňovat. Vždy, když se na podzim láme teplo v zimu, uvědomuji si, že k nim určitě patří naše teplokrevnost. Asi hloupý nápad, uznávám, ale zkuste si představit člověka jako živočicha studenokrevného. Přes léto mu vše jde báječně od ruky, je plný energie a je nezadržitelný v pohybu. A pak přijde teplotní šok, zima - původně v opozici - vyhraje volby, všechna ministerská místa obsadí svými stínovými ministry, což je docela příhodné označení, protože světlo vůbec je v tu dobu povětšinou nahrazeno stíny a tmou.

To, co do včerejška odsejpalo, se najednou vleče. I lidé se najednou vlečou. Naše studená lidská krev nám dovoluje jen p o m a l o u n k é pohyby, najednou nám vše dlouho trvá. Do práce chodíme, co noha nohu mine, pomaličku, rozvážně, jako Čapkovi mloci, a musíme kvůli tomu vstávat o dvě hodiny dřív než v ukvapeném létě, kdy v nás naopak krev bublá a vře a během cesty do práce neodoláme nutkání udělat občas nějaké to salto, prostě jen tak, aby cesta nebyla fádní.

Jdete-li v zimě na koncert vážné hudby, uslyšíte jen pomalé skladby, protože hudebníci větší tempo neutáhnou. Taneční aktivity skomírají, maximálně si můžete trsnout ploužák nebo pomalý, ale opravdu velmi pomalý fox. Na fotbal v televizi se nedá koukat, protože se hráči po hřišti plahočí jako mátohy napohled z posledních sil, ale jejich trénovaná těla jsou v tom zcela nevinně - to vše ta zatraceně studená krev! Ani jamajští sprinteři se (mimo vyhřívaný Karibik) nemohou při závodě pořádně rozběhnout. V obchodě nejde na první pohled rozeznat, kdo ještě stojí frontu u pokladny a kdo už hibernuje. Chytří zloději se do poslední chvíle nahřívají v teplé místnosti, ze které vyrážejí na zasněžené chodníky a okrádají bezbranné pomalé kolemjdoucí, kteří někdy nestačí ani otočit hlavu ve směru krádeže.

Vysvitne-li slunce, studenokrevní lidé se houfují na tmavých plochách a snaží se nasát co nejvíce tepla. Občas někdo nestačí uskočit před přijíždějícím autem (ostatně, je-li špatně vytápěno, reakce řidiče je rovněž pomalá). A pomalost fyzického pohybu přechází pomalu (jak jinak) do pomalosti pohybu společenského. Společenský vývoj se v zimě prakticky zastaví, nikdo nic nepodniká, nad ničím neuvažuje, jen trpně čeká, až přijde oteplení a všechno půjde zase dobře a rychle.

No řekněte, není ta teplokrevnost skvělý vynález? Místo toho, aby zima náš pohyb zpomalila, lidé třesoucí se zimou pospíchají, aby byli co nejdříve v teple. Čím větší je jim zima, tím větší mají potřebu se zahřát a tím rychleji se pohybují. Paradoxně - zvýší-li se teplota těla nad únosnou mez, tělo schopnost pohybu postupně ztrácí, nad 42 stupňů nejčastěji trvale. I teplokrevnost tedy má své limity a kdo se holedbá tím, že je horkokrevný v pravém smyslu toho slova, buď přehání, nebo by měl co nejdřív uzavřít životní pojistku.

Stejně si ale myslím, že ani studenokrevnost by nakonec lidstvu nebyla na překážku v překotném rozvoji. Určitě bychom si vytvořili v ulicích měst systém nahřívacích stanic, které by měly takové rozestupy, aby člověk stihnul vychladnout jen trochu a neomezovalo ho to zásadním způsobem. Pro výlety do zimní přírody by se daly sehnat vytápěné termooblečky, které by nás udržovaly křepkými jako astronauty jejich speciální skafandry. Vůbec nepochybuji, že by lidská vynalézavost (tedy aspoň vždy přes léto) stejně triumfovala.

Není ale třeba hnát vojáky do této bitvy, protože ta byla vybojována již dávno. Již naši prapradědové a praprabáby si teplokrevnost vystávkovali, vyvzdorovali jako nezpochybnitelné právo, o kterém se sice halasně nemluví, které není zakotveno v žádném spisku o právech lidských, a na které si tedy není možné činit žádných nároků, ale se kterým se - kdovíproč - počítá jako se samozřejmostí. Určitě tedy kdysi existovala nějaká "Strana za teplokrevnou budoucnost", "Občanská teplokrevná strana" nebo dokonce "Teplokrevná národní fronta". Svého cíle nakonec dosáhly a já jsem tomu rád, protože dnes by se pro takovou zásadní změnu obtížně hledala politická vůle, jako se obtížně hledá pro cokoli kromě úplatků voličům. "Ať máme krev studenou, jen když je teplíčko!" řekly by nám výsledky průzkumu voličských preferencí a současné politické síly by na tomto základě vyhlásily, že pro ně teplokrevnost není společenským tématem dneška.

A třeba bychom se pak museli spoléhat na to, že se jednou tak nějak všichni globálně zahřejem!