Ernest Hemingway: Stařec a moře

Psát o novele Ernesta Hemingwaye Stařec a moře může připomínat nošení sov do Athén. Protože si ale ze své návštěvy Athén pamatuji, že stále ještě je tam o dost více lidí než sov, myslím, že se do nich ještě pár sov vejde.

Mám ale psát o tom, že je to příběh starého kubánského rybáře, kterého postupně opouští síly života? Mám psát o tom, že ani se svým přítelem a pomocníkem, mladým chlapcem, nemá stařec poslední dobou štěstí na úlovek? Mám psát o tom, kolik dní již nedokázal chytit rybu a jaké jsou atributy jeho lidské bídy? Mám psát o tom, že přes všechny útrapy dokáže stařec Santiago nerezignovat a žít svůj úděl s přirozenou důstojností? Anebo o tom, jak to celé na mne zapůsobilo? Poslední sova bude možná vzácnější anebo aspoň o něco menší, takže se do Athén ještě v pohodě vmáčkne.

Když jsem rozečetl první stránky, na kterých se začíná odvíjet vztah starce a chlapce, párkrát se mi i v tak nepoetickém prostředí jako je ranní vlak opotily oči. Ne lacinou lítostí a romantikou, ale krásou a upřímností, nehranou ušlechtilostí toho vztahu symbolizující přirozený koloběh života. Rybář naučil chlapce být rybářem. Ale je teď ještě on sám rybářem, když nedokáže ulovit rybu? A v jeho snech už nefigurují lidé, ani chlapec, ani nebožka manželka, jejíž fotografii musel sundat ze stěny, aby se necítil osaměle. Nezdá se mu ani o rybách, o skvělých úlovcích minulosti ani o těch vytoužených pro budoucnost. Zdá se mu jen o lvech na africkém pobřeží, kde byl kdysi jako chlapec.

Když se pak stařec - osamocen na volném moři - spojil v jeden organismus s největší rybou svého života, četl jsem stránky v hluboké úctě před moudrostí takových obyčejných lidí. Takových, kteří sami žijí v úctě k tomu, co je obklopuje, co je živí. Kolik takových lidí tady u nás žije (odhlédněme od toho, že tu není moře a že v lese nebo na pískovišti za barákem na sedmisetkilového marlina nenarazíte)? A kolik z těch, kteří si to o sobě myslí, takovými doopravdy je?

Je to veliká ryba a já ji musím udolat, myslel si…. Kdybych byl na jejím místě, vynaložil bych teď všechnu sílu a vrhl bych se vpřed, až by něco prasklo. Ale ryby bohudíky nemají tolik rozumu jako my, kdo je zabíjíme, i když jsou ušlechtilejší a silnější.

Když stařec dva dny a dvě noci rozmlouval se svou rybou, ale taky se svou poraněnou rukou, sám se sebou, s hvězdami, bylo mi jako ostřílenému čtenáři jasné, že tohle nemůže dopadnout podle hollywoodského schématu, kdy stařec rybu uloví, zapíše se s ní do Guinessovy knihy rekordů, nakrmí jejím masem celé předměstí Havany a ze vzácného rybího oleje vyrobí pro sebe i pro ostatní elixír mládí. Přemůže tedy ryba starce a on utone ve svém milovaném moři pod hvězdným příkrovem?

Je dobře, že se nemusíme snažit zabíjet slunce a měsíc a hvězdy. Stačí, že žijeme na moři a zabíjíme své věrné bratry.

Nedařilo se mi přestat číst; tak strhujícím způsobem je novela napsaná, byť stařec je vlastně jediným hercem v tomto nízkonákladovém divadelním kuse, ryba mlčí a svou nepolevující energií táhne člun i s hercem kdovíkam. A já jsem pravdivostí příběhu tak pohlcený, že zcela vážně fandím zároveň starci a zároveň rybě, aby je oba zachránil nějaký zásah z nebe, i když vím, že tak to ve světě nechodí - tím spíš ne v tom již skoro ztraceném, tvrdém a přesto čímsi idylickém světě Hemingwayových kubánských rybářů.

Kniha mi nedala pokoj, dokud jsem ji nepřečetl, dokud jsem v hrůze z té nadarmo vykonané rybářské práce nedělal v metru hlasité "kšššc" na dotěrné žraloky, kteří nakonec ulovenou majestátní rybu rozchvátí, naplňujíce tak realistické úsloví o koze, která zmizela, a vlku, který zůstal o hladu. A co víc, kniha mi nedala pokoj ani pak, dokud jsem jejích šedesát stránek nepřečetl ještě jednou, abych už se nemusel zabývat dějem, ale tím, co je vlastně všechno v knize napsáno. A pak ještě jednou, abych si přečetl aspoň část toho, co v knize napsáno není.

A když jsem tak potřetí vyprovodil unaveného starce na břeh do jeho chatrče, kde spočinul přikrytý novinami, po svém životním zápase s rybou, došlo mi, že ta ryba byl vlastně celý starcův těžký život, se kterým se poctivě pral, aby nakonec dokázal důstojně prohrát, jako se dříve dokázal důstojně postavit ke svým dílčím vítězstvím. Protože i prohra umí být vítězstvím a výhry porážkou na hlavu, Pyrrhos by mohl vyprávět, kdyby mohl.

I po takovém zápase se člověku může zdát o lvech.