O svatováclavských žaludech

Je pondělí, ale přesto se tentokrát nejde do práce, protože Svatý Václav, ten, který má nedat zahynouti nám ni budoucím, má svátek. Dokonce samotná hlava katolické církve se vydala vzpomenout dávno minulých dějů na místo knížovraždy, aby dodala v české kotlině dost vlažné polévce víry nějaký ten stupeň navíc při své třídenní pastorační cestě. Měl bych tedy jako člověk, který se považuje za neorganizovaného věřícího, překousnout pro jednou nechuť vůči autoritě církve a jejích představitelů a vyjít papeži aspoň kousek naproti, když on už ve svých dvaaosmdesáti letech urazil takovou dálku a z vatikánských paláců přijel až do Prahy, Brna a Staré Boleslavi?

Představa, že budu trávit poslední zbytky babího léta v byť srdečné, ale přece jen společnosti dalších deseti a statisíců, mne nadšením nenaplňovala. Hle, zde jsem, prototyp takového vlažného křesťana, kterého ani možnost na vlastní oči spatřit Svatého otce, tu skálu Petrovu, na které je vystavěna celá katolická církev, nepřiměje k tomu, aby přidal ruku, hlavu a hlas ke společnému dílu. Vzpomínka na jednoho z důstojníků lidové socialistické armády a jeho hořce pravdivé povzdechnutí: "S takovými, bojím se, komunismus nikdy nevybudujeme!" A taky že ne!! Na papeže se podívám v televizi, byť ta vznešenou a přátelskou atmosféru setkání s Benediktem, šestnáctým toho jména, přes veškeré technické vymoženosti a nezkrotný pokrok zprostředkovat nedokáže.

Je-li ovšem svátek české státnosti, navíc spojený s takovou osobností, jakou byl (možná) kníže Václav, neměl bych se přece omezit jen na využití volného dne, ale měl bych něco aspoň drobného podniknout, co je v intencích svatováclavské legendy. Tedy vymyslel jsem zvláštní symbolickou přepadovou akci: Vyrazil jsem kousek za Prahu a za Kladno do městečka Stochov. Tady stojí zbytky starého svatováclavského dubu, což je s největší pravděpodobností nejstarší strom v Čechách, podle tradované pověsti ho vysadila sama kněžna Ludmila na počet narození svého později svatého vnuka v roce 903. Hmmm, něco málo přes jedenáctset let tady ten strom stojí, dnes již téměř odumřelý, se zprohýbaným pahýlovitým kmenem plným otvorů, jediná jeho větev je stále živá a obsypaná listy. To je ono! Vypravím se poklonit tomu vytrvalému stromu a v jeho zastoupení i tomu, na jehož počest byl vysazen a tomu, kdo tehdy sázel. A poohlédnu se, zda pod stromem nejsou nějaké svatováclavské žaludy spadlé z té poslední živé větve. A jestli nějaký žalud najdu, zasadím ho a vyroste mi malý dubík Václavík, který bude mít po svém jedenáctset let starém otci genetické dispozice stát se rovněž kvalitním a vytrvalým stromem.

Kolik jen se nám už v historii na tu svatováclavskou legendu přilepilo mušek! Kolik různých proudů a zájmů si už v historii našeho svatého patrona přivlastnilo. A to, považte, po všech těch hrůzách minulého věku, je ještě zaděláno na cosi horšího, protože - jak praví legenda - blaničtí rytíři v čele s Václavem vyrazí teprve, až bude národu nejhůř, což prý dosud přes všechno špatné ještě nenastalo. Jak má z takové legendy člověk čerpat optimismus do budoucna, to tedy opravdu nevím! Zvláštní: Pro demokraty, pro fašisty, pro bolševiky, pro křesťany, pro neznabohy i pro úplné mimochodce, pro všechny byl a je Svatý Václav do značné míry přijatelný. Být dnes naživu, mohl se Václav ucházet o křeslo prezidenta nebo eurokomisaře, podporu by mohl dostat napříč politickým spektrem. Jenže pro takové všeobecné uznání musí člověk napřed umřít, lépe být zavražděn, a to je podmínka, kterou dnešní kandidáti na funkce nejsou ve většině případů ochotni naplnit.

Tehdy dávno, když zemřel, bylo podle pověsti dubu ve Stochově kolem třiceti let. Na dub málo, málo dnes i na člověka, ale pro Václava tehdy asi tak akorát. Kdyby býval přežil, nestal by se legendou, kdoví, jak bychom na něj dnes vzpomínali a kdoví, zda vůbec. Byl by silným panovníkem nebo slabochem? Můžeme se dívat do zbytků koruny toho krásného stromu a domnívat se: Když byl jeho památeční dub tak silný, že přečkal až do dnešních dob, byl by jistě i on silný a vytrvalý.

Chodím kolem širokého kmene a hledám pár žaludů. Leží jich tu jen několik a většina má v sobě dírku po vykradačích egyptských hrobů, takže je důvodné podezření, že malý Václavík z nich nevzejde. Těch dosud neporušených je jen několik. Několik vzácných: Jeden, druhý,… Ještě třetí! Tři žaludy ze svatováclavského dubu. Jestli vzejdou, zasadím je jednou jako babička Ludmila na počest světce, kterému přeju (a nám všem zároveň) ještě dlouhý klidný spánek spravedlivých v blanické hoře i s jeho odhodlaným vojskem stínů.

A až budu zase jednou při nějaké pošetilé příležitosti vyšilovat a budu mít pocit, že můj problém je epochálního rázu, vzpomenu si na majestát stromu, který zažil a přetrval jedenáct staletí a dále trvá. A na majestát legendy, která - ač v různých ústech různě znějící - přetrvala věky jako ten strom, možná již ne s mohutnou korunou jako kdysi, ale přece aspoň s některými živými větvemi.

Reality show zasazeného svatováclavského žaludu právě začíná. Potrvá taky dalších tisíc let?