O přechodnících

Máloco mne na češtině fascinuje tak jako přechodníky. Takové ty krásné archaické tvary jako přišedši, prchajíce, uzmuv, mize, nesše nebo vzav (nebo indiány hodně používaný přechodník squaw), kterými se to ve starých česky psaných textech jenom hemžilo. Fandím všem, kteří je používají, přes zjevnou snahu přechodníky z češtiny definitivně vytěsnit, aby větší prostor zaujaly novotvary úřednického nebo cizojazyčného ptydepe, aby se v českém jazyce mohly pohodlněji uvelebit všechny ty implementace a realizace a brainstormingy a šopování a spousta jiných náplav. Proto vždycky moje srdce zaplesá, když někde vidím nebo slyším zajímavě použitý přechodník. A nejsem nijak náročný - na rozdíl od jazykových puristů nelpím na tom, aby byl použitý správně podle všech pravidel, což je někdy (k mé škodolibé potěše) nad síly i lidí mnohem jazykově vzdělanějších, než jsem já. Snad jen pověstné "koukaje z okna, pršelo" otřese i mnou, jinak jsem benevolentní, za každý upřímně míněný pokus tleskaje.

Už v dětství, když jsem ještě o existenci přechodníků nic netušil, jsem k nim byl podvědomě přitahován. Mou oblíbenou pohádkou například byl v té době Nebojsa. Ze zvířat jsem měl nejradši zajíce a rovněž jsem velmi obdivoval medvěda - nevěda ovšem tehdy proč. Když jsem chodil do školy, bylo pro mne výzvou používat místo běžného výrazu "prasata", který jsme používali v zeměpisu (největší "výrobci" prasat na světě jsou…), zoologii a často i doma při televizních novinách, raději archaičtější tvar "brav", což jsem pak bez výchovných problémů uplatnil i jako poučený divák na fotbale, přibrav s sebou svou nezletilou sestru.

 

I můj další život je v mnohém ovlivňován přechodníky: Například můj jezevčík se jmenoval (přestože na rozdíl ode mne neměl nikdy nic společného s pedagogikou) Pajda. No a jistě jen kvůli mé náklonnosti k přechodníkům nejsem doposud otec, ale jenom strejda. A taky miluju (,) moře.

Líbí se mi slova, která často možná ani nevědí, že jsou přechodníky: třeba věda, mina, krmě či krajíc (tedy vlastně krájíc). Anebo jed (vida ho, jeda!) či dav. Jsou ale naopak některá slova, která přechodníky nejsou, i když já je za ně neoficiálně považuji - např. blecha by byl hezký přítomný přechodník (sice vši mám - z jazykového pohledu - ještě radši, ale z té koncovky už na mne přece jen čiší minulost, zatuchle páchnouc). Nebo mochna, tryzna či urna. Nebo tolik populární slovo předseda. Kdyby to nebyla nekalá reklama (i když fakticky je mi to putna), přidal bych i slovo puma (nebo radši srna, to bude obchodně bez problémů). Nebo šle (šlíc, šlíce?). Nebo jehně (zvlášť, jde-li sehnat levně). Nebo svíce (osvětlující pobledlé líce). A dalo by se toho určitě vymyslet více. Vypiv pár piv, byl jsem z toho všeho pif! Totiž paf!

Co se mi na používání přechodníků moc nelíbí, je jejich genderová nevyrovnanost, která se v naší gramaticky machistické společnosti projevuje upřednostňováním přechodníků mužského rodu. Kolikrát už jsem slyšel frázi "chtě - nechtě" - a to dokonce i od žen, ale jen málokdy "chtíc - nechtíc" či "chtíce - nechtíce". Rovněž zvolání "jejda!" jsem slyšel už mockrát, ale "jejdouc!" ani jednou.

Jak rád bych používal v běžné mluvě nádherné přechodníky jako šed, přišed, odešed! Ale moderní jazyk se jim brání a zůstává tak zbytečně šed a občas šered. Ale nehledě na protivenství, nedbaje na posměch (urážky nevyjímaje, počítaje v to i ty nespisovné), stále tak říkajíc proti proudu, snažím se přechodníky znovu vracet, odkud se vytrácejí - písemným projevem počínaje a hovorovou řečí konče.

Tra zatím přitom (docela zostra) jazykovou bídu s nouzí, přemýšlím o paradoxech přechodníkového světa. Není snad vrcholným paradoxem, že asi nejkrásnějším přechodníkem (a to, prosím, mužského rodu) je žena?