O marných zápasech s lejny

"Marno s lejnem v zápas vstupovat, neboť ať vyhraješ či prohraješ, přec v lázeň musíš jít." Tak nějak praví orientální přísloví. Jedním z nejzalejněnějších prostorů, zdá se, jsou archívy komunistické Státní bezpečnosti. I teď - jako u tří mušketýrů - po dvaceti letech - každou chvíli odtud něco vykoukne, občas s hlavou populárního komedianta nebo šlechtice nebo disidenta. V rukou moudrých a poučených lidí jde o archívní materiál mimořádné hodnoty a zajímavosti. Každý z příběhů ze smrdutiště se linoucích má mnoho možných vysvětlení a obklopuje se mnoha pravdami, nikoli tou jedinou správnou pravdoucí. Rozplétání léty zacuchaných historek však vyžaduje i snahu o pochopení, nadhled, hluboké znalosti dobových reálií a odpovědnost - tedy povětšinou všechno to, čeho je u nás jako melounů na Sahaře.

Přitom podivní lovci lebek pročesávající přičinlivě svými šoufky archívní žumpy každou chvíli tančí nadšeně objevitelské tance. Hlásí se žumpa kouzelníka Pokustóna! Hle, tu zase jeden, jedna, jedno… Jedno kdo a jedno proč, hlavně, že je známý na tom našem malém českém dvorku, takže tu ho máš, milý lide český, poraď si s ním, jak umíš, oběs ho nebo ho pozdvihni do výšin, jen se prosím neptej na fakta a souvislosti, protože ty by ti jen zatemnily tvé jednoduché počty. Přece jedna a jedna jsou dvě, to jsme se učili tak nějak všichni, ne? Co na tom záleží, že hned v první třídě, kde se ještě věci zdály být tak průzračné a jasné, aby je všichni dokázali pochopit a zapamatovat si. A proč si zatěžovat hlavu komplikovaným, když jednoduché je po ruce?

Oběť nebo kat? Padouch nebo hrdina? To dilema už za nás kdysi vyřešil Limonádový Joe. Na každý smrdutý úlovek se nicméně třesou veškeré okolní šelmy hyenovité, pro které je páchnoucí sousto manou nebeskou. Všichni ti, kteří hlasitě křičí, aby překřičeli své vlastní poklesky. Všichni ti bijci za pravé pravdy, kteří si často udrželi svůj štít neposkvrněný jen proto, že byli pro estébácké prznitele příliš bezvýznamní. Všichni ti mladí ostře nabroušení, kteří v dobách míru a blahobytu s očima planoucíma okouzlením z vlastní domnělé nebojácnosti kážou, jak snadné je nepodlehnout metodám inkvizice. A koneckonců i všichni ti opravdoví morální hrdinové, kteří jen prostě nedokážou pochopit, jak je možné, že všichni nejsou jako oni, z křemene. Prý národ z kvádrů - s takovým materiálem…

Co smrdělo hned od svého prvního dne, těžko se samovolně transmutuje na parfém. Naopak dvacet let uleželý puch je óbrpuchem. Čím hlouběji nahlížíme do nevoňavých útrob archívů, tím víc vidíme, že až na výjimky není jasné vůbec nic. O pravých motivacích se v materiálech až na vzácné výjimky nepíše. Nevíme, co je skutečné, co jen hrané, co vynucené, co vyvzdorované, co překroucené a co zcela vymyšlené. Nikdy to nebudeme vědět. Budeme si myslet, že víme, a přitom se budeme jen úsměvně domnívat. Samozřejmě kromě Lidu, který vždy ví a vždy má pravdu, maximálně může být občas někým dočasně sveden. A jak praví Lid: "Na každém šprochu…"

Byl bych docela spokojený, kdybychom si konečně přestali hrát na vševědoucí soudce Sabinovy, kterým utkvělá představa morální převahy dává právo cejchovat. A děkujme autoritám, které vyznáváme, že nám bylo dáno nebýt na Sabinově místě.

Otevřu noviny s dalším zapáchajícím článkem, lidé kolem si mne s pokrčeným nosem podezřívavě měří a myslí si, že snad já… A přitom sami čtou a čtou a čtou, další a další z oněch malých šprochů. A já cítím, jak nám z toho čtení zasmrádají oči, místo aby v sebezáchovném pohnutí uronily slzu odpuštění.