Maratón Helsinki - díl dvanáctý

Pondělí 17.srpna 2009, 19:00 - 20:00, záliv Töölönlahti, Helsinky, Finsko, Evropa. Včera večer prý někdo spatřil v zálivu příšeru připomínající dinosaura. Všichni říkají, že Fox s Dejnou mají ve vší tajnosti přijet zítra přesně ve 13:46, protože chtějí prozkoumat možné souvislosti se stále častějším výskytem mimozemšťanů v hale Finlandia a s hlášením ze zdejšího lunaparku, že jim utekla lochneska.

Už když jsem se vracel z přístavu, koketoval jsem s myšlenkou, že bych se mohl jít večer proběhnout. Za prvé zjistím, jestli nohy, které již po určitém tréninku přivykly chůzi i sezení na lodi, přivyknou i běhu. Za druhé zkusím nohám navodit zpětně šokovou situaci (to znám z detektivek) a pak už se nebudu stačit divit, na co vše si nohy ve způsobeném stresu vzpomenou. Za třetí se zkusím přidat k normálně běhajícím Helsinčanům a vyzkouším si jejich oblíbenou trasu kolem zálivu, který se tak dobře dokáže tvářit jako jedno z tisíců jezer. No a za čtvrté se tak s Helsinkami symbolicky rozloučím, když už jsem jednou přijel pod hlavní záminkou běhání.

Ale cestou mi to nedalo a zašel jsem se ještě jednou podívat do skalního kostela. Přišel jsem právě v okamžik, kdy přijely zároveň dva autobusy s turisty - jeden s Rusy a druhý s Američany. Kdyby se pořádaly přebory v buranství, jistě by tyto dvě země s týmem vybraných reprezentantů postoupily do finále, ostatně skoro jako ve všech dalších sportech. Není určitě náhodou, že podle této vlastnosti Rusové pojmenovali raketoplán. Nebylo jim například zatěžko požádat starší modlící se paní, aby je vyfotila před oltářem, před kterým pózovali jako na párty ve Stodolní. V duchu jsem si dával dohromady v nakřáple americké angličtině a školní ruštině ("búrja mglóju ňébo krójet…"), jak jim podobné přání odmítnu. Chytrá výmluva pana cestovatele Stingla, který když se dostával do prekérních "mezikulturních" situací (například nabídnul-li mu Eskymák na noc svou manželku a odmítnutí by mohlo znamenat smrtelnou urážku), že totiž jeho Bůh mu to nedovoluje, může zabrat jen u lidí, kteří v něco vyššího věří, i když třeba nechápou, jak může být Stinglův Bůh takový puritán, že mu dělá problém zrovna tak příjemné povyražení, když spousta horších věcí mu, zdá se, nevadí. Nakonec jsem byl rád, když se zvenku ozvalo dvojí netrpělivé troubení autobusů: Pět minut určených na focení uplynulo, stejně už jsme dávno měli být v přístavu, kde je plánovaná ochutnávka karelského koláče. Tak šup!

A nádherné místo se opět zklidnilo, dříve upozaděná hudba pro trubku se opět vynořila z ustávajícího ruchu jako Afrodíté z mořské pěny a já se opět mohl tiše kochat. No a nakonec přišel sám pan farář s foťákem na monopodu, aby si udělal pár fotek asi pro nějaké publikační nebo památeční účely, protože mu "chrámová služba" až pedantsky srovnala židličky a zapálila svíčky na oltáři. Pan farář to zabíral občas i s diváky, takže až mne uvidíte jako "křoví" v nějakém průvodci, který láká ruské a americké turisty k pětiminutové návštěvě Skalního chrámu, kolečko absurdních souvislostí se uzavře a opět budeme jen bezmocně kroutit očima i hlavou nad logikou mediální reality.

Něco po sedmé jsem se převlékl do běžeckého a vyšel ven do parku zalitého večerním měkkým slunečním světlem (podle předpovědi asi poslední sluníčko, co tu uvidím, pro to další už budu muset až vysoko nad mraky). Ve výtahu mne oslovil nějaký kolega maratónec a v jeho hlase byla hrdost a výzva. "Ty jsi taky běžel? A za kolik? Já za 4:10!" Nemám takové haurování moc rád a tak bez mrknutí oka povídám "já za 4:09:50. Tak tos byl ty, koho jsem v cíli předbíhal?" Dost posmutněl a zalitoval, že v domnění snadného vítězství spustil takové nechutné srovnávání. Dalo mi práci ho pak během sedmi pater společně strávených ve výtahu uklidnit, protože si poté, co jsem přiznal barvu, myslel, že mých pravdivých 5:14 je jen milosrdná lež pro jeho uši. Jak je to s tou pravdou a lží zašmodrchané, když převtělení jednoho v druhé a opačně je tak jednoduché! Až když jsem mu vysvětlil, že zatímco on se svými 4:10 může jít v klidu na večeři, já se svými 5:14 musím ještě pořádně trénovat, abychom si to někdy příště skutečně rozdali v cílové rovince, nesměle uvěřil. Ale ještě dlouho se za mnou díval, jako by se snažil mne poznat zezadu, jestli ta záda nemá uchovaná někde hluboko v paměti jako ta, která ho skutečně na cílové rovince přespurtovala.

No a pak už jsem se zapojil do dlouhého přerušovaného běžeckého hada Helsinčanů, kteří obíhají poctivě záliv Töölönlahti, pěkně parkem, pak kolem haly Finlandia i se všemi jejími mimozemšťany, pak až na druhou stranu skoro k nádraží, pak po můstku nad pruhem nad úžinou, která propojuje tento záliv s ostatními zálivy a v dálce na obzoru se vše slévá v jedno velké studené moře, pak podél lunaparku a kolem Opery, zpět do náruče parkové zeleně. Dvě cca dvoukilometrová kolečka jsou pro mne v aktuální situaci až dost. Nohy jsou zatím ještě příliš nepoddajné a svaly tvrdé, dech se úží po pár metrech, při běhu do kopce jako by se rozpojil elektrický obvod mezi mozkem a zbytkem těla. Ale běžím! Šestačtyřicet hodin po doběhu maratónu zase běžím a to je, myslím, dobrá předzvěst pro jakékoli další příští.

Když jsem doběhl, šel jsem si na chvíli sednout k vodě mezi kachny. Myslí si, že ode mne něco dostanou a jsou dost zklamané, když pochopí střízlivou realitu. Dívám se na odlesky oranžovějícího slunce a říkám si, že možná za rok… Ale rok je dlouhá doba a já radši tyhle dlouhodobější plány nechávám těm vyšším instancím, které to mají v popisu práce. Když se mne budou chtít zeptat na můj názor, však ony si najdou vhodnou cestu.