Maratón Helsinki - díl druhý

13.srpna 2009, 12:55 - 15:58, letadlo na trase Praha - Helsinki, přikurtován v ekonomické třídě

Letadlo bylo plné jen asi z jedné třetiny, zřejmě Čechů nelétá do Finska mnoho. Zatímco International Herald Tribune byl jako nějaký bestseller okamžitě rozebrán, Hospodářské noviny, slavnostně předjímající očekávaný konec hospodářské deprese, zůstaly na ocet a na mne. Ale - upřímně řečeno, jakmile jsme vzlétli, noviny jsem odložil, protože to nádherné oblačné představení nešlo ignorovat. Když totiž řeknu, že bylo příjemně a polojasno, vůbec to nevystihuje situaci. Proletěli jsme doslova natřesenou peřinou, že mne až napadlo, že kdybych byl Rákosníček a padal bych dolů z nějaké hvězdy, musel bych spadnout do takových oblak jako do měkounké staré duchny, ve které bývalo ještě opravdové prachové peří (hepčí!) a ne aseptické mikrovlákno jako teď. Hned však vysvětluji motorům, že to nemají brát jako výzvu, co všechno dokážou, jako přání, které by se mi mělo splnit, když už je jednou třináctého.

Zamířili jsme nad Polsko ve směru Zielena Gora, Poznaň, Bydgošč, Malbork, pak solitérní Konigsberg a pak už Riga, Tallin a nejkratší cestou přes moře do Finska. Bohužel, Malbork jsem neviděl, ale potkal jsem cestou několik grandiózních oblačných hradů, tak obrovských, že vedle nich musel pozemský hrad vypadat jako domeček pro mravence. Docela se mi líbily průběžné zprávy o letu, které běžely na monitorech - každou chvíli jsme si mohli zkontrolovat, jak daleko jsme od Prahy a jak od Helsinek (jak daleko od Moskvy - to jsme se nedozvěděli), jaká je naše aktuální výška (tzn.jestli už jsme výš než vrchol Čomolungmy) a taky kolik je venku stupňů, aby někdo nechtěl otevřít okno. A taky jak letíme rychle. Prostě spoustu pro cestující zcela bezvýznamných ale přesto zajímavých údajů. Všechno vyvedeno pěkně v barvách, naanimované, nad mapami v různém měřítku, takže na jedné té mapě mělo letadlo čumák v půlce Baltského moře, ale zadkem stále ještě rylo rodnou hroudu. Asi v půlce cesty si promítač řekl, že musí program oživit a začal nás přikrmovat záběry ze skupinového seskoku parašutistů. No nevím, svým způsobem mi pohled na cizí adrenalin nevadí. V letadle ale byli i lidé, kteří odvraceli hlavu, protože jim tyhle televizní vzdušné hrátky zkombinované s vlastním pohledem dolů ke 12 km vzdálené zemi nepřišly jako ta nejlepší inspirace. Do toho nám ještě pustili jeden díl z večerníčku A je to (tedy Pat a Mat), který byl rovněž doprovázen povzbuzujícími výbuchy a pády z výšek. Prostě dramaturg Českých aerolinií odvedl dobrou práci!

Cestou jsme v ekonomické třídě dostali sýrový sendvič, no - jak to říct - bylo na něm dost vidět, že je takový,... takový ekonomický. Zpoza zataženého závěsu k nám doléhal mlaskot šťastlivců z business class, kteří si připlatili pár tisíc, aby místo sendviče dostali teplý oběd. S gumovým sendvičem v ruce jsme byznysákům svorně záviděl a já měl snad poprvé v životě mírně sociálně demokratický pocit. Ten ale, zdůrazňuji, rychle přešel, jakmile oběd skončil.

Nad mořem jsme se dostali do asi patnáctiminutové bílé mlhy, takže nakonec přišly krátce na řadu i noviny, ale naštěstí než jsem se jimi stihl otrávit (asi taky obsahují nějaká éčka nebo co), prorazili jsme mlžné obklíčení a ocitli jsme se nad tmavě modrým mořem. Obrovské šífy takhle z výšky vypadaly jako lehounké vodoměrky běhající po hladině a zanechávající za sebou krátkou bílou stopu.

A to už bylo definitivně vidět Finsko, napřed desítky ostrůvků, některé jak chobotnice se špičatými chapadly na všech stranách a pak už jen plochá zelená pevnina plná stromů, mezi kterými se sem a tam krčí nějaké drobounké lidské sídlo. Jako by tvořily nějaký okrasný steh, k okrajům ostrovů i k pevninskému pobřeží přiléhaly jako bílé čárky malé loďky. Všude velké plochy lesů. Skoro jsem si ani nevšiml, že jsme přistáli.

Letiště se tu jmenuje Vaanta, švédsky Vanda, což mi přijde o dost lepší jméno než Ruzyně, dokonce i pro letiště. Nemyslím ale, že by tu mělo smysl trávit dobu delší než nezbytně nutnou, ostatně jako na většině letišť, která se navzájem podobají jako spojení Mc Donaldi celého světa. Sebrat věci a utéct pryč, někam kde je aspoň trochu poznat, že to kolem je Finsko. Žena v burce, která kolem mne prošla, mne v tomto přesvědčení ještě utvrdila.

Jakmile jsem sehnal dohromady zavazadla, přesunul jsem se do autobusu, který má mít zastávku přímo u mého hotelu. Uvidíme. Malinko přeprchlo, protože nás předehnal těžký černý mrak. Muž přede mnou se zoufale snaží rozsvítit lampičku a naopak vypnout proud studeného vzduchu z klimatizace. Nejde mu to, tak mačká vše, co lze zmáčknout, především červené tlačítko STOP. Lampička stále nesvítí, studený proud vzduchu dál funí a náš autobus staví téměř na všech stanicích na znamení, kde ovšem kupodivu nikdo nevystupuje. Už jsme bezesporu ve městě, ale stromů je kolem pořád jako v lese.

V hotelu jsou na mne připraveni, nabízejí mi, jestli nechci liftboje, v češtině bych odpověděl něco v tom smyslu, že dávám přednost desetiboji, ale to, pravda, v angličtině tak nevyzní. Pokoj 713. Šťastná sedmička nebo nešťastná třináctka? Anebo naopak? Nebo budou všechny číslice jenom šťastné? Možná ano, protože po určitých peripetiích se mi daří připojit k internetu a tedy i k vám. Televize na mne mluví finsky a já zatím nemám chuť jí to oplácet, byť jsem asi dvacet minut poctivě studoval. Z mé e-mailové schránky na mne vypadává asi dvacet nových zpráv, většinou mnohamegové videoklipy nebo prezentace. Vše se načte asi během minuty. Konečně vidím, jak vypadá celkem rychlý internet. Tohle kdybych měl doma, tak…. Tak by to se mnou už asi nebylo vůbec k vydržení!