O umění dělat si z lidí přátele

Nedávno jsem se zúčastnil zajímavého školení, které nám mělo představit různé techniky, jak v reálném životě dosáhnout svého. Každý z účastníků si samozřejmě představoval trochu jiné "své" Někdo se chtěl hlavně poučit, jak je možné z manželky vyloudit souhlas s cestou do hor, když ona chce k moři (pokud vím, přestože manžel zapojil všechny probrané techniky, stejně nakonec jeli k moři). Jiní se chtěli naučit vyjednávat o ceně, protože třeba právě kupovali auto nebo byt a domnívali se, že vybojují na prodávajícím aspoň takovou slevu, jaký byl nemalý poplatek za tento kurs. Když přemýšlím, jaké "své" jsem si představoval já, nemám to dodnes úplně ujasněné. Snad jsem chtěl přičichnout k metodám ovlivňování a manipulace, abych poznal, kdy ještě někoho pozitivně ovlivňuji a kdy už nechutně manipuluji, a také bych celkem rád uměl rozeznat, když někdo podobně pracuje se mnou.

Co mne zaujalo na celém školení nejvíc, byla "technika napodobování". Vychází z předpokladu, že pokud budeme dostatečně dlouho napodobovat gesta a jednání někoho neznámého, vytvoří si k nám postupně podvědomou důvěru a nám se snadněji podaří spřátelit se s ním a - kdoví - možná nejen to. Metodu jsme si procvičili na školení jen sami mezi sebou a to - uznejte sami - není žádné procvičení, když obě strany vědí, o co jde. To je jako hrát sám se sebou pokera a radovat se, když se nám podaří sami sebe oblafnout. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet zajímavou metodu přímo v terénu, při svých četných cestách vlakem. Budu si takto dělat z lidí přátele a svět pod tlakem narůstajícího přátelství bude tíhnout k tomu být lepším jako celek!

Hned první pokus byl neúspěšný: Jel jsem totiž celou cestu v prázdném kupé. Doplnil jsem si tedy poznámky k využití techniky v tom smyslu, že chceme-li si z někoho udělat přítele, měl by být na dohled. Podruhé už jsem byl chytřejší. Vetřel jsem se (v jinak zcela prázdném vlaku) do kupé k mladé dvojici, která - jakmile jsem trhl dveřmi - od sebe odskočila jak stejnými póly se dotýkající magnetky. Slečna zrudla jako pivoňka a já se to hned pokusil cvičně napodobit. Můj obličej však zůstal i nadále nekorektně bílý. Uvědomil jsem si, že napodobovat nepůjde všechno, a byl jsem rád, že jsem se nevetřel do kupé k hadímu muži, který využívá cesty vlakem k tréninku podobně jako já.

Mladík asi počítal s tím, že bude trávit cestu příjemnějším způsobem než zevlováním z okna, protože s sebou neměl žádné čtení. To dívka byla připravena lépe, otevřela barevný časopis a uvolněně přehodila nohu přes nohu, takže jsem musel s uznáním připustit, že má jednu nohu krásnější než druhou. Přišla moje chvíle: První praktická zkouška techniky napodobování mohla začít. Přehodil jsem tedy rovněž ladně nohu přes nohu a přitom jsem špičkou nakopl mladíkovo koleno. Byl asi slušně vychován a jenom sykl. Sykl jsem taky.

Dívka se na mne podívala zvláštním pohledem jakoby zespodu, při kterém měla jedno obočí podezřívavě zdvihnuté. Nějakou dobu mi to nešlo napodobit; i když jsem zkoušel jednu grimasu za druhou, žádná se nezdála být ta pravá a do podezřívavého dívčina obličeje se vkrádal další stín. Nakonec jsem ale ustálil ve své tváři podobný výraz, jaký měla dívka v té své, jen jsem byl samozřejmě o něco hezčí. Dívali jsme se na sebe oba stejně upřeně a stejně podezřívavě a já už tušil, že technika napodobování zabírá a k definitivnímu navázání přátelství s oběma spolucestujícími už chybí jenom krůček.

Bohužel, mladík asi nebyl vychován tak dobře, jak jsem si ještě před chvílí myslel, a začal se z nedostatku jiné činnosti dost neomaleně dloubat v nose. Nu, žádná radost, ale když jsem se dal na vojnu, budu bojovat. Lektor nás upozorňoval, že technika napodobování není jednoduchou metodou, protože vyžaduje sebekázeň a přizpůsobivost, i kdybychom měli jít krátkodobě proti svým zásadám. Nic pro měkké povahy! I podloubal jsem se také. Dívka povytáhla překvapeně i druhé obočí a já to povytažení opětoval. Pak mne ale znejistělo dilema, zda mám napodobovat přirozeně (na povytažení pravého obočí odpovím povytažením téhož) anebo zrcadlově. Chvilku jsem ztratil koncentraci, povytahoval jsem na mladý pár střídavě obě obočí a připouštím, že to mohlo vypadat výhrůžně.

Mladík, který měl do té chvíle neutrální výraz tváře, se zamračil. Přestože bylo docela obtížné zamračit se a mít nadále povytažená obě obočí, k čemuž se hodí spíš výraz okouzleného údivu, myslím, že jsem to zvládl. Dívka znechuceně vzdychla. Ten vzdech napodobit pro mne nebylo těžké, obtížné na tom bylo trefit její zastřený mezzosoprán, protože já jsem od přírody spíš baryton. "Rudolfe!" vykřikla dívka rozdurděně, přestože nejsem Rudolf. Napodobil jsem celkem slušně i tento výkřik a ukázalo se, že na Rudolfa slyší mladík.

Když mladík vstal, vstal jsem také. On byl vysoký a praštil se přitom hlavou o zavazadlovou mřížku. Abych ho napodobil, musel jsem při vstávání trochu povyskočit, jinak bych na mřížku nedosáhl. To, že jsem upadl na sedící slečnu, bylo způsobeno jenom tím, že jsem měl nohu přes nohu přehozenou sice ladně ale moc dlouho, takže mi pravá noha znecitlivěla. Zato slečna byla citlivá až moc, protože můj pád na ni popsala jako napadení, což - jak jsem zde vylíčil - vůbec neodpovídá skutečnosti, i když jsem, pravda, na nohu kvůli silnému mravenčení ještě hodnou chvíli napadal.

Možná někteří - jsouce malověrnými - by na další pokusy rezignovali a vymáhali by reklamací na školicí agentuře vrácení peněz. Já si však pamatuji, jak nám náš lektor kladl na srdce, abychom se nenechali odradit prvním neúspěchem. Jezdím vlakem každý den a příležitostí pro praktické cvičení techniky napodobování bude ještě dost. Dnešní podmíněný trest mne, slavný soude, přece nemůže odradit od toho, abych si dál dělal mezi lidmi přátele!