O otomanech

Otoman je kromě druhu nábytku i mně velmi sympatické označení pro lidi, jejichž oblíbenou frází je ono moderní: "Je to o tom, že…." Kupodivu kromě sportovců všeho druhu, kteří se pohybují v anglicky mluvícím světě, se tato fráze stala populární i díky některým lidem, pro které je mluvené slovo profesí. Ano, to by měli být ti praví profesionálové slova - televizní redaktoři, mluvčí, rozhlasáci, moderátoři… Začal jsem je tedy víc poslouchat. A zjistil jsem, že otomanství mnohých z nich sahá dál než jen k uvedenému prostému anglismu. Módním hitem je podle mne hlavně přeměna původně neznělých souhlásek na konci slov na znělé. Obtížně se to ovšem zapisuje do textu, tak mi nezbývá, než se spolehnout na vaši představivost:

Takový člověk neřekne třeba slovo dvacet tak, že to na konci slova jen lehce klepne o horní patro (mne z toho ovšem brzy taky klepne). Namísto toho na konci písmeno T doslova zaduní a stane se třetí slabikou ve dvouslabičném slově. To samé třeba ve slovech medvěD, hroCH nebo jeleN, peS, což - když se spojí do rozvité věty - i ze mne dělá jako z posluchače zvíře. Copak lepé televizní reportérce - té se může podařit díky úsměvu i milým křivkám odvést mou pozornost od nezvyklého výkladu, pracovníci v rozhlasu mají situaci o to horší, že obrazem nic nezachrání. A když se třeba ve fotbalové reportáži dozvím, že "PoláK má míČ, připravuje si přímý koP, ale je z toho jenom roCH", přepadá mne v horším případě amoK, v lepším aspoň smuteK. Při nejlepší vůli se nedokážu soustředit na obsah sdělení, třebas kvalitně připravený. Soustřeďuji se jen na otomana!

Pamatuji si na Václava Bendu, známého disidenta a posléze i politika. Jeho řeč byla samé "ééééé", takže když říkal, že "…éééé to je éééé za béé éééé to je éééé skoro jako za cééééé, éééé?" znělo to jako podivná vyhynulá řeč, nějaká česká welština, které už jen pár vyvolených stoletých lidí možná trochu rozumí, ale protože jí nikdo nemluví, je jim jejich úžasná schopnost rozumět k ničemu. Když jste ta rozkošatělá "éééé" z projevu odstranili, zakódovaný jazyk ale doznal většinou překvapivého smyslu. Význam se vyloupl jako zdravé jadérko z nahnilé dužniny. Václav Benda nebyl ani reportér, ani mluvčí, ani moderátor, dlužno mu to tedy odpustit. Ale někteří z profesionálů mluveného slova mu zdatně sekundují. A tu zaváhám.

Pamatuji si totiž na vyprávění již zesnulé staré paní, která celý život pracovala v rozhlasu, jak mi kdysi líčila, jak významnou roli hrávala mluva uchazeče a její kvalita při výběru nových rozhlasových pracovníků. To, jak napsat zajímavou reportáž, se dá přece do určité míry naučit, ale krásný hlas a schopnost s ním pracovat, to musí být člověku částečně dáno od Boha. A kdo se dostal k mikrofonu, musel být dobrý a musel to s jazykem doopravdy umět. Ostatně - kdo jiný by v tom měl být dobrý, když ne právě on? Mám podezření, že nejmíň půlka dnešních redaktorů by měla při starých "přijímačkách" problém - dokonce i bez zmršeného "kádrového profilu".

Je to tak v životě zařízeno, že chceš-li se stát novinářem, není ti na škodu, umíš-li psát. Kdo chce hrát hokej, měl by zase umět aspoň trochu bruslit (nechce-li se ovšem stát specialistou - bitkařem - ale i v tom případě musí umět na bruslích aspoň dost pevně stát). A umělec by možná - vzhledem ke slovnímu základu této profese - měl také něco umět. A minimálně stejně dobrý by měl být i reportér, mluvčí nebo moderátor ve schopnosti mluvit. Ale třeba je vše jinak, třeba mluvčí není odvozen od slovesa mluviti, ale od slova mluvka (Čí? Mluvčí!). Pak, logicky, umění mluviti mluvčímu netřeba. Stejně tak umělec není zřejmě odvozen od slovesa umět, ale spíš od troufnout si.

Tak si tedy občas při poslechu profesionálního spíkra rvu zbytky vlasů nad tím, jaký je to otoman, občas si rvu zbytky téhož v zoufalství nad tím, že i já bývám nezřídka otomanem. Důležité je si otomanství uvědomovat, protože jen tak se s ním dá něco dělaT. A o tom to celé je…!