O hloupém pánovi

Kdysi se mi stalo, že jsem velmi, ale velmi spěchal. Někde jsem už měl nějakou dobu být a nebyl, několik lidí mne nezávisle na sobě shánělo telefonem, spousta pomalých lidí se mi pletla do mé rychlé cesty, foukal protivítr, prostě samé naschvály, které v takový okamžik s oblibou spojují své škodolibé síly. Pak se mi připletla do cesty dokonce silnice - naštěstí s přechodem pro chodce. Že je přechod opatřený barevnými panáčky, jsem si v té rychlosti nestihl všimnout. Těšíte se možná škodolibě, že jsem byl lapen skrytým dopravním policistou, vyslýchán, mučen, vězněn a pokutován (a především znovu fatálně zdržen)? Ne, v tom pointa tohoto příběhu netkví. Dopadlo to mnohem hůř. Za mnou se totiž ozval nazlobený dětský hlas. "Ploč ten pán de na čelvenýho panáčka?" A matka nasupenému dítěti suše odvětila: "Protože je hloupej."

Dostal jsem tuhle ránu pěkně zezadu, nepřipravený a navíc poprávu. Navíc dítě odpověď rozesmála, ukázalo na mne malou ručkou a řeklo: "Hele, hloupej pán." A moc mile se u toho smálo. Celé důležité jednání, na které jsem tolik spěchal, bylo pak tou situací ovlivněno. Ať jsem při jednání řekl cokoli, připadal jsem si v tu chvíli neobyčejně hloupě. Král je nahý, řeklo kdysi jiné dítě. Děti mají dobrou paměť a kdyby mne to dítě z křižovatky ještě někdy vidělo, vědělo by své: Tohle je ten hloupej pán, co neví, že na čelvenýho panáčka se plostě nechodí!

Dost lidí by se podepsalo pod tvrzení, že nejhorší boj je boj s lidskou hloupostí. Protože nikdo hloupý se sám za hloupého nepovažuje (to jsou ochotni připustit většinou jen velmi chytří lidé, povětšinou antičtí a tedy dávno zemřelí), všichni rádi souhlasí. Ale hranice hlouposti - jak kdysi říkal pan Horníček - neprochází mezi lidmi ale lidmi. A - přestože nejsem fanouškem cizí hlouposti, musím přiznat, že mi její projevy zdaleka nevadí tolik jako záchvaty hlouposti vlastní. Aspoň ty, co si uvědomím sám anebo mne na ně nějaké bezelstné dítě upozorní. Vida, k jakému prozření může vést takové dětské odhalení! I řekl jsem si, že umožním prozřít i druhým, když na mne to mělo takový pozitivní vliv.

A tak jsem jednou stanul na úplně jiné, ale velmi podobné křižovatce - tentokrát na správné straně barikády, pod praporcem těch chytrých, čekajících. Spěchající gentleman v dobře padnoucím obleku šel, jako kdysi já, na červeného panáčka. Zcela jiné dítě se - podobně nasupeně, neboť i jemu viditelně upírali tu úžasnou možnost svobodně přecházet na červenou jako něco, co se takzvaně nedělá, a vymlouvali se na různá kynoucí nebezpečenství, zeptalo své matky na velmi podobnou otázku rovněž začínající oblíbených slovem "Ploč?". Nastala moje chvíle: "Protože ten pán je hloupej," stihnul jsem dítěti vysvětlit dřív, než se matka stačila nadechnout. Řekl jsem to dost hlasitě na to, aby to mezi vozidly kličkující gentleman slyšel a mohl jít do sebe stejně jako kdysi já.

Možná do sebe ten gentleman netrefil. Možná to nebyl gentleman. A nejspíš až zas tolik nespěchal, protože mu nebylo zatěžko přejít silnici na červeného panáčka ještě jednou v opačném směru jen proto, aby si mne mohl lépe prohlédnout a prohodit se mnou pár vřelých slov.

Děti mají v tomhle směru, zdá se, výhodu. Škoda, že jsem ji nevyužil, dokud to ještě šlo!