Gomora

Jak praví distribuční slogan: "Jde o nejpravdivější a nejsyrovější film o mafii." Asi ano. Pseudodokumentární film režiséra Mattea Garroneho je opravdu syrový, asi pravdivě líčí život v chudinské čtvrti Scampia v Neapoli, kde prakticky všichni žijí ve světě Camorry a snaží se přežít neustávající válku mezi znepřátelenými klany. Film vypráví několik paralelních příběhů obyčejných lidí z tohoto prostředí:

- mladého chlapce, který se teprve postupně zapojuje do běžného života v rámci mafie (distribuuje drogy a postupně poznává, že přátelství může snadno ustoupit tlaku "válečného stavu"

- nepříliš odvážného Dona Cira, který vyplácí příspěvky rodinám, jejichž členové jsou ve vězení - není žádný hrdina a snaží se zůstat v bláznivé válce naživu

- dvou mladíků, kteří se nechtějí podřídit žádnému klanu a snaží se "podnikat" na svou pěst a bohužel také na své riziko, protože pro organizaci představují nebezpečnou neřízenou střelu

- krejčího Pasqualeho, který láskyplně a kvalitně vykonává svou práci, ale necítí žádné ocenění, proto se snaží ho získat v čínské konkurenční dílně

- mladíka, který spolupracuje s člověkem zařizujícím "likvidaci" toxického odpadu v jakýchkoli dostupných prostorech v Kampanii

Vše probíhá v prostředí, kde dominuje výhradně síla a peníze (odpočítávání peněz je ve filmu velmi častou scénou). Jen málokdo má sílu se tomuto světu vzepřít a ještě menšímu počtu se tuto vzpouru podaří přežít. Dost bezvýchodná situace.

Zajímavá místa:

- Současní mafiáni nemají ani trochu z kmotrovské elegance dávných mafiánských věků - jsou to většinou obyčejní tlustí chlapíci s řetězy kolem krku a v levných kraťasech "z tržnice".

- Bezemoční rozchod nejlepších kamarádů z dětství do dvou různých znepřátelených skupin ("teď jsou z nás nepřátelé, třeba zabiju já tebe nebo zabiješ ty mne")

- Scéna, kdy je třeba odjet s náklaďáky skládajícími sudy s toxickým odpadem - místo nespolupracujících řidičů jsou povoláni malí kluci z okolí, kteří s takovým úkolem nemají problém

- Jediným závanem normálního života je na několik vteřin obyčejná svatba

- Zkouška dospělosti pro mladé kluky - jsou střeleni do speciální ochranné vesty a pak si pyšně hýčkají modřinu na své hrudi.

Na filmech podobného typu je dost náročné přežít začátek filmu do doby, než se jednotlivé příběhy začnou větvit a proplétat mezi sebou. Potíž filmu Gomora je v tom, že se vůbec proplétat nezačnou a kdo nemá pseudodokumentaristiku vyprávěnou bez nosného příběhu rád, zažije víc jak dvě hodiny bezútěšné nudy. Milovníci artové výlučnosti budou jásat. Já se nudil skoro celou první půlku filmu a musel jsem se dost přesvědčovat v tom, že mám sedět dál. Druhá půlka už se mi zdála lepší, protože obsahovala aspoň náznaky vývoje příběhu. Taky dynamická ruční kamera mi už za chvíli lezla krkem. Dobré a výsostně dokumentaristické, ale ne pořád! Holt už nejsem tím správně avantgardním divákem a polaskat trochou příběhu nutně potřebuju.

Každopádně mi ale celkem nevadí, že nežiju zrovna v neapolské Scampii. Přesto jsem po odchodu z kina měl ještě notnou chvíli paranoidní pocit, že mne z okolojedoucích aut někdo zastřelí. Ještěže jezdím domů vlakem!