O zamilované panně Lidušce

Škoda, že jsi to Lído nemohla vidět: Ta atmosféra, vlajky vlály, zpívalo se, spousta lidí, skoro vyprodáno." Mladému muži plály oči vášní. "Pravda, naši se dlouho nemohli trefit, i když byli lepší, o moc lepší než soupeři." "Ano?" špitla dívka a podívala se na mladíka zamilovanýma očima. "Teď, co zase hrajeme v Edenu, je to úplně jiný kafe. Zatímco na Strahov jsem se dostal jednou za čas, teď v Edenu, jsem ještě ani jednou nechyběl," vypnul mladík pyšně svou slávistickou hruď. "Ano?" vzdychla dívka a pomyslela si, jak je obdivuhodně zásadový. "Pak teda náš brankář udělal chybu a dostali jsme gól, ale to se nedá nic dělat, to se prostě někdy stane. Ty taky určitě nemáš vždycky dobrej den, no ne?" "Ano," připustila dívka, protože si představila dny, kdy nebyli spolu. "Pak jsme krásně srovnali, ale voni dali zase takovej ušmachťanej gól, to by snad ani nemělo platit, na to by se měl přijmout nějakej zákon, aby takovýhle góly nesměly platit." "Ano," souhlasila dívka rozhodně a prolétlo jí hlavou, jak by to bylo krásné, kdyby mu takový zákon mohla pořídit k vánocům. "Dokonce jsme potom dostali třetího fíka, to už to s náma vypadalo dost špatně," zasmušil se mladík. "Ano?" polekala se dívka, protože to vypadalo na špatný konec a navíc ji překvapilo, odkud se tam najednou vzal fík. "A navíc jsme neproměnili penaltu, to byla smůla smůlovatá." "Ano," pípla dívka a její oči svítily nehranou obavou, protože taková smůla, ta se jen tak nevidí.

"Ale neboj Lído, pak se zase jednou ukázalo, jaký jsou naši kluci borci," promluvil mladík znatelně optimističtějším hlasem. "Ano?" nadechla se dívka v očekávání pozitivního zvratu. Mohl by mne někdy třeba oslovit panno Liduško, představila si své oblíbené oslovení z jednoho starého románu. "Vstřelili dvě nádherné branky," pokračoval nemilosrdně, "těsně před koncem vyrovnali a chybělo málo a mohli ještě vyhrát. Ten konec, to byla úplná smršť. Stáli jsme a tleskali a křičeli a byla to nádhera!" skoro mu stouply do očí slzy, když si vzpomněl na tu vroucí atmosféru. "Ano," kývla vesele nad tím happy endem a skoro i jí stouply slzy do očí, když si ho představila, jak s rukou přiloženou k srdci zpívá oslavný chorál. Pak oba chvilku mlčeli a opájeli se svými představami.

"Nechtěl bys přijít příští neděli k nám domů?" změnila rázem téma a zůstala zavěšená na jeho rtech. Zarazil se. "Jako do rodiny?" ubezpečil se rozpačitě a ucítil závan něčeho ne zcela příjemného. Jen závan! Lída se jemně zapýřila a sklopila cudně zrak, jak si to taky nacvičila při četbě zmíněného románu. Takhle to přece přesně udělala panna Liduška, když se ocitla poprvé o samotě s inženýrem Volákem. Pak pohled zase koketně zvedla a zašveholila: "Naši nebudou v neděli doma. Přijdeš?"

Proletělo mu hlavou, že příští neděli se bude zase hrát na Slavii a on přece v letošní sezóně nevynechal jediný zápas! Intuice mu správně napověděla, že by s odpovědí neměl dlouho otálet. Lída na něj upřela své mandlové oči. Jak jen vypadá rozvážně, řekla si, když přemýšlí!

"Ano!" přeskočil mu maličko hlas.

To asi z toho nadšeného křiku, když jsme vyrovnali, pomyslel si. To asi z toho, že je na rozpacích, pomyslela si ona. Přesně jako inženýr Volák.

Vzali se za ruce a vyšli do romantického večera. Možná budou v neděli ten zápas vysílat v televizi, přemítal v duchu on.

Vypadá zaskočeně, přemítala ona. Měla z toho nelíčenou radost a zároveň její tvář znovu navštívil neskrytelný nach. Na copak ten můj Rómeo asi právě myslí?