O dobře načasovaném nastuzení

Tak už tuto neděli! Tuto neděli se běží pražský maratón, jehož jsem se chtěl po loňské pauze opět zúčastnit. Jak je ale už poslední dobou mým zvykem, mám-li nastydnout, nastydnu přesně týden před během. Optimální čas na to, aby přišly vniveč všechny naběhané kilometry (no, budu-li upřímný, tolik jich zase nebylo, ale něco přece). Mám to ale teď pěkně rozplánované: V neděli jsem měl kýchavici, v pondělí třeskutou rýmu, v úterý jsem si připadal jak po požití bolehlavu. Ve středu zase jako bych spolkl ježka. Ve čtvrtek jsem ztratil hlas, což mí kolegové uvítali. Na dnešní večer plánuji malou horečku, zítřek hodlám strávit v záchvatech dávivého kašle. V sobotu celou přípravu doladím všeobecnou ochablostí a bolestí kloubů a v noci mne čeká autogenní trénink, kdy si vleže v mrákotách projdu v duchu trať a zkusím si vybavit, jak bych ji býval byl běžel, kdyby to bývalo bylo šlo. No a v neděli tak budu připraven nastoupit na start v plné formě!

Odolal jsem všudypřítomné reklamě na homeopatické přípravky a jako léčbu jsem si vybral pravý opak homeopatie. Zatímco homeopatie totiž pracuje s nekonečným zředěním a sází na paměť vody, já jsem dal přednost kloktání silně koncentrované slivovice a z toho vyplývající ztrátě paměti vlastní. Buď to zabere a já budu spokojený nebo to nezabere a mně to po několika dávkách silného alkoholu bude celkem jedno.

Není divu, že má očekávání od nedělního závodu se postupně snižují. Jako obyčejně jsem začal s vizí svého nejlepšího osobního výkonu. Od toho jsem postupně přešel k cíli trať absolvovat v pohodě a v limitu tedy bez velkých výkonnostních ambicí. Po několika průběžných testech jsem usoudil, že sice odstartuji, ale nejspíš doběhnu jen na půlku, kde spoluběžcům - vydrží-li ovšem se mnou někdo běžet tak pomalu - popřeju šťastnou cestu a odeberu se na nejbližší tramvaj nebo relaxovat do bazénu v Podolí, když už v těch místech jednou budu. Teď jsem své cíle opět přehodnotil a mou hlavní metou je z našeho seřadiště doběhnout aspoň na startovní čáru. Budu-li chtít po vzoru stachanovců plán překročit, proběhnu se Pařížskou ulicí, zamávám do fotoaparátů a pokynu nadšeným jásajícím davům. A až poběžíme kolem nemocnice Na Františku, kde si vždy službu konající lékaři jdou po startu před vchod vytipovat běžce, pro které budou muset po nějaké době dojet sanitkou, zaběhnu dovnitř a nechám se vyšetřit, jestli jsem nechytil tu novou, mexickou, prasečí chorobu, když jsem včera večer v atlasu hledal, kde leží Mexiko.

Anebo to taky může dopadnout tak, že budu v neděli vše sledovat pouze jako horizontálně zanícený divák. A budu si říkat, proč se ti lidé v té televizi tak honí. Kdyby alespoň běželi odněkud někam, to by snad mohlo dávat jistý smysl. Ale běžet takovou dálku, aby se člověk po všech štrapácích zase dostal tam, odkud původně vyběhl, to je opravdová zvrácenost. Na druhou stranu je to podobně zvrácené jako v životě, akorát že v něm většinou nevíte ani odkud ani kam. Zato já vím, že v neděli začínám (a měl bych končit) na Staroměstském náměstí a že nás při startu zase odstřelí prezident Klaus, jestli nebude mít moc práce s vyhýbáním se Lisabonu. Docela velký kus jistoty ve veskrze nejistém dnešku.

A já se pak v davu běžců potkám s nějakým Mexičanem, kýchnu na něj, nakazím ho a on si řekne, že je to hrůza, protože prasata jsou už dneska v našem globalizovaném světě všude.