O dětinštění

Dnes jsem šel kolem výlohy Fotografie a uviděl jsem v ní nádherného velkého plyšového medvěda. Když se fotí malé děti, mohou si vzít hračky podle svého gusta, aby byly spokojené a usměvavé a ten plyšový óbrmedvěd byl největším kouskem zdejší sbírky. Jak jsem tak obdivoval plyšového medvěda za sklem, zastavil se u mne malý chlapeček jedoucí na plastovém šlapadle. Unesený byl stejně jako já, a tak jsme tam společně fascinovaně zírali do osvětlených útrob fotografické manufaktury a oči nám zářily okouzlením a fantazií, co by se všechno s takovým krásným medvědem dalo dělat.

Zatímco malého chlapečka odtáhla po chvíli (zjevně proti jeho vůli) maminka, mne neměl kdo odtáhnout a zíral jsem tak do té fotografické říše za zrcadlem dál. Tehdy mne to napadlo: Půjdu dovnitř a nechám se s velemedvědem vyfotit. Představil jsem si, co to bude za šok pro obsluhu, a určitě ani běžné kolemjdoucí nenechá mé pózování s plyšákem skoro lidské velikosti chladnými, protože bude možné mne pozorovat přes stejné sklo, kterým já teď pozoruji dobrosrdečně se usmívajícího medvídka. Ano, člověk mého věku by se nejspíš měl chovat rozumně a tohle je v očích většiny dospělých úlet. Já jsem byl ale přesvědčen, že to je teď to nejlepší, co mohu udělat - nejen sám za sebe, ale i za nepřítomného hrubou silou odvlečeného chlapečka, který by tak rád byl teď v mé kůži, v kůži člověka, který je sám pánem svých činů, není závislý na rozhodnutí nikoho jiného. Kdyby byl opravdu nezávislý, neváhal by jistě ani minutu a vešel by dovnitř.

Vůbec na sobě poslední dobou pozoruji zjevné známky dětinštění. Závidím například okolojedoucím dětem jejich maličké bi(i více)cykly. Když mne míjejí, můj vlídný úsměv se mění na závistivý škleb. Jsem puzem amorální touhou na chvilku je z kola - v případě nouze i za pomoci chvatů a hmatů - sesadit a zajezdit si. Zatím jsem vždycky odolal, ale puzení se s věkem zvyšuje. Jednou bude dozajista překročena křehká hranice a já opustím standardní svět, kde se od dospělých očekává dospělé chování, a vrhnu se střemhlav do světa dětí, lákajícího bezbřehou fantazií a sympatickou nepoznamenaností "dospělými" pravidly a odpovědností.

Skoro každý den chodím kolem obrovské nafukovací žirafy, v jejíchž gumových útrobách skáčou a dovádějí desítky dětí. Vždycky, bez výjimky, zatoužím se k nim přidat. Nevím, co by si říkali kolemjdoucí, kdyby mne třeba v kravatě a obleku viděli dovádět s rozjívenými mrňousy. Ale myslím, že kdybych dováděl opravdu upřímně a od srdce, že by mi to minimálně ty děti neměly nijak za zlé. Vždyť je to tak přirozené, aspoň očima dětí, chovat se jako dítě! Dodneška jsem zatím vždy odolal. Ale jak ještě dlouho?

A tak jem se rozhodl. Překročil jsem svůj Rubikon a šel za roh ke dveřím fotolaboratoře. Vejdu a nechám se vyfotit s tím nádherně velikým medvědem. Kašlu na to, co si bude myslet obsluha, i na to, že mne budou lidé spěchající kolem prosklené provozovny za svým domnělým štěstím považovat za blouda. "Vyfotit!" rozkážu stručně. A obsluha se mi podívá do očí , uvidí tam mou touhu, všechna má přání a řekne sama: "Určitě to bude s tím naším krásným medvědem, že? U lidí vašeho typu má ten medvěd fantastický úspěch!" Ano. u lidí mého typu. U lidí, kteří právě překonali drátěný plot republiky dospělosti a vrátili se zpět do království svého dětství.

Vzal jsem za kliku, ale bylo už zavřeno. Ale to nic - to hlavní rozhodnutí jsem učinil a ode dneška už se mi bude dětinštět vyrovnaněji. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli mne v tomto zvláštním odhodlaném rozpoložení neosloví něco jiného. Asi sto metrů odtud jsem zahlédl, jak se řáděním dětí natřásá dlouhý nafukovací žirafí krk.