O alergické Jarmile

Byla to příjemná změna. Zatímco ostatní na mne většinou kašlou, ona na mne kýchla. Kýchla na mne s takovou brizancí, že to musel zaznamenat nejbližší seismograf. Kýchla na mne z metru a přesně. Díky tomu si mne konečně všimla. Přisedávám k ní ve vlaku nesměle leč vytrvale už dobrý měsíc, ale vždy byla zabraná do svého mobilu nebo do své knížky nabo do své kabelky, ale nikdy do mne.

"Pardod," řekla omluvně a vysmrkala se po hornickém způsobu do decentního papírového kapesníčku s vůní borovice.

"Nesnáším jaro!" řekla nekompromisně. "Vždycky, když se to zlomí a začne svítit sluníčko, všechno začne kvést a já jsem z toho úplně vyřízená. Alergie, víte?" Přikývl jsem a byl připraven naslouchat všemu, co - zdá se - muselo ven. "A to se ke všemu ještě jmenuju Jarmila. Chápete? Jako že bych měla jaro milovat!" Třeba rodiče nemysleli na jaro ale na mytí nádobí. "Rodiče by si na něco takového měli dávat pozor," podotkla podmračeně. "Ale tehdy ještě žádné alergie nebyly, mávla znechuceně rukou, jako by mluvila o době husitské.

"Mám kamaráda, vášnivého ateistu. Jmenuje se Bohumil," řekl jsem zasvěceně. Neznám sice žádného Bohumila, ale znělo to chápavě. Projevila zájem: "Chudák!" Pábil jsem tedy dál: "Je z toho nešťastný. Teď se chce nechat přejmenovat na Džejára, protože u toho jména má člověk jedině jistotu, že není po nějakém světci." Mile se usmála. Ano, přesně tak jsem si ji poslední měsíc představoval.

"Jinak by to jméno bylo docela sympatické, mně jsou všichni ti různí milové docela milí: Třeba pískomil, ten svůj písek má opravdu rád."

"Nebo lidumil," přidal jsem. Příkladně Hannibal Lecter.

"Nebo vodomil," přistoupila na hru. "Toho z vody jen tak nedostanete."

"Nebo knihomil," povídám. Na chvilku se zarazila, a tak jsem dodal: "To jsou většinou smutné případy, tak to dostalo molovou koncovku." Ještě mne napadl Solamyl, ale to mi jako vtip přišlo příliš škrobené.

"Octomil, jako sameček od octomilky," řekla rozverně po krátkém přemýšlení.

"Nebo čumil."

"Jedeš zítra taky?" zapomněla na vykání.

"Kamarádi mi říkají Slávku."

"Pěkné jméno," povzdechla si, protože si vzpomněla na Jarmilu.

Pěkně jsme si popovídali a budeme v tom, doufám, zítra pokračovat. Ale že se vlastně jmenuju Jaroslav, to jí raději přiznám až v létě. Oslavit to spolu můžeme i zpětně.