O trestání poezií

Mimochodem, v tom nadpisu jde o trestání poezií jako kým čím, nikoli koho čeho v množném čísle. Trestat poezii bych si nikdy netroufl, bál bych se, že mi to vrátí - zvlášť kdyby jich na mne dokonce bylo víc.

Bylo - nebylo, jednou jsem se účastnil jakési literární soutěže. Pominu teď zamyšlení nad smyslem soutěží v takovém oboru, jako je literatura, tedy myslím opravdovou literaturu. To, co jsme za literaturu vydávali tehdy my, soutěžící, s tím se celkem vesele soutěžit dalo, protože to skutečnou literaturu připomínalo jako opilecké potácení v ringu profesionální box. Ovládán skřítky pyšníky a s hypertrofovaným lalokem sebevědomí jsem se účastnil soutěžní sekce nazvané vznešeně "poezie", protože za prózu šly mé příspěvky považovat stěží a pod rozlehlou střechu poezie jde při troše dobré vůle nacpat kdeco. Dokonce jsem snad tehdy dostal nějakou cenu, ostatně jako většina zúčastněných, a při předávání cen jsem se už už chystal definitivně prasknout, jak se mi dmula líčka pýchou. Prostě Uko Ješita! Stojím přesně uprostřed povrchu zeměkoule, nalevo uctivě se uklánějící poledníky a polednice a přímo přede mnou pod nohama se mi devótně plazící rovnoběžky. Někde hluboko dole ve stínu mého génia se krčil maličký zbytek světa.

Již jsme si my, ocenění - tušíce podle zkušeností ze šampionátů v krasobruslení na závěr nějakou formu exhibice - připravovali pasáže svých poém, které jsme považovali za nejlepší (šlo to těžko, protože všechny části byly naprosto skvělé!) a před zrcadlem jsme trénovali správný intelektuální dotek čela třemi prsty, naznačující, jak nedozírné myšlenky v našich hlavách již proudí, aniž by zatím byly navenek znát, ale propukne to jistě každou chvíli! Pár minut zbylo i na to, abychom se rozmysleli, komu při přebírání glejtu veřejně poděkujeme (...kteří nám věřili ... podporovali ... inspirovali ...). Ale večer nabral jiný směr.

Dostavil se nejmenovaný profesionální herec, který vyjmul tlustý fascikl plný básní, nasadil brýle a hluboký hlas a začal recitovat. Občas jsme každý z nás zaslechli povědomý úryvek (vida, jsme schopni poznal i vlastní verše), ale než jsme stihli zdvihnout intelektuální tři prsty až k čelu, vždy přišly verše, které se nám nezdály být tak úplně naše vlastní. A co bylo horší - zdály se být o dost lepší, než ty naše. Po nějaké době nám to došlo:

Buď v dobré víře, že nás to jako perspektivní básníky potěší, nebo - a to je podle mého názoru pravděpodobnější - jako trest za nevýslovné duševní utrpení při povinném čtení všech našich děl soutěžní porotou byly naše básně napřeskáčku zahrnuty do velkolepé koláže veršů mnoha autorů: Seifert, Nezval, Vomáčka, Kainar, Vápeník, Hrubín, Skácel, Skočdopole, verše mistrů české poezie se střídaly s našimi soutěžními verši, vše bylo umně pospojované do jednoho nevyváženého celku. Naše soutěžní básně připomínaly zbytnělé tmavé pahýly v kvetoucím prosluněném lese, každá hranice mezi autory byla zatraceně citelná. A v té unfair konfrontaci pralesního přeboru s extraligou, seděli jsme my tři - tedy Vomáčka, Vápeník i Skočdopole - sice oceněni - leč stále hlouběji zabořeni ve svých křeslech a po vzoru dalšího básníka jsme se chtěli stát nejmenšími na celém světě. Kdyby to už přestalo! Ale fascikl byl objemný, básní bylo hodně a herec deklamoval pomalu a zřetelně.

Ještě dnes, když opět začnou skřítci pyšníci škádlit mé hrdé já, vzpomenu si na to "pásmo poezie", na ten třeskutý rozdíl, který musel být zřejmý i Neználkovi právě spadlému z Měsíce, a na ten neodbytný pocit studu z toho srovnání. Na ten pocit, že desetiminutová "koláž" se nám spolu s kolegy Vomáčkou a Skočdopole zdála být dlouhá celé týdny a měsíce. Hořký pocit, který jsme pak spolu při večerní "tvůrčí dílně" převtělili do hořkého alkoholu.

Beru tohe povídání jako úvod k plánovanému vytvoření nové rubriky. Těšte se, připravuji pro vás pár "kusů v řeči mírně vázané" v této nové rubrice zveřejnit. Budete-li z toho naštvaní, kritizujte. Budete-li potěšení, chvalte. Jen prosím už nečiňte podobných koláží. V zájmu zachování světlé památky našich opravdových mistrů, v zájmu jejich posmrtného klidu.

O tom, v co věřím

Nedávno jsem byl nepřímo vyzván, abych se zamyslel nad tím, v co vlastně věřím. Jak už to tak bývá, ty nejjednodušší otázky mají nejkomplikovanější odpovědi. Napřed jsem to proto chtěl odbýt nějakým chutným bonmotem, ale ukrotil jsem se, protože jsem si uvědomil, že šlo o vážně míněné otázky (a i kdyby ne, stojí za to je jako vážně míněné brát) a s těmi by se mělo zacházet jako s darem a ne jen jako s vítanou nahrávkou na smeč. Přemýšlel jsem tedy, přemýšlel, a uzrála ve mně následující odpověď (předkládám ji rychle, stroze a bez velkého cizelování, aby byla pěkně zralá a nestihla začít zahnívat):

Přestože mám moc rád nesmysl, věřím ve smysl veškerého dění, byť by se navenek zdálo být nejnesmyslnější. Věřím ve smysl stále nových začátků i ve smysl konce. Věřím, že je mimo nás i v nás cosi většího, co svou velikost nepotřebuje uměle zvětšovat tím, že by nás nutilo cítit se malými. Potřebuje-li tomu někdo dávat jméno (já tu potřebu nemám), může si to pro sebe nazývat třeba Bohem. Vykladače víry se ale snažím držet na distanc, protože věřím, že poznávání a pochopení - přes značné množství již existujících faktů a názorů - je nakonec vždy ryze individuálním procesem.

Věřím v rozmanitost a jeho přirozenou převahu nad uniformitou. Věřím ve sny a v chuť je naplňovat nebo alespoň labužnicky snít. Věřím v očistnou schopnost žasnout přede vším, co nás přesahuje. Věřím, že duch nevznikl s člověkem a ani s ním nezanikne. Věřím v dar svědomí, i když je někdy uloženo velmi, velmi hluboko a cesta k němu je dlouhá. Nejsem zastáncem jediné zjevené Pravdy, přesto věřím ve smysl pravdy, vnitřní svobody a - chcete-li - lásky - ať už jde o pojmy jakkoli subjektivní a nafukovací, aťsi mají jak chtějí patetickou příchuť a ať se jim kdo chce vysmívá.

I když považuji možnosti poznání světa lidmi za ohraničené, přesto věřím ve věčnou snahu pochopit, v poznání a jeho nekonečný (byť přetržitý) vývoj. A nadto ještě naivně věřím, že i když to může na pohled vypadat jako nesnesitelně vážná nuda, může to všechno být naopak děsně napínavé a zábavné a plné tajemství, dobrodružství a humoru.

A taky věřím, že mi tenhle úkrok do zamlženého intimního vážna odpustíte, propříště se opět pokusím být odlehčenější. A těm, co mne svými "poznámkami na okraj" k zamyšlení přiměli, posílám dík, protože i když to vše každý z nás tak nějak mezi hejny neposedně rejdících myšlenek cítí, neškodí si občas vše zkusit pěkně natvrdo písemně naformulovat. Všem vřele doporučuju!

Teď si text ještě jednou přečtu, jestli s ním vydržím rámcově souhlasit aspoň deset minut, pak se sám se sebou pohádám a pak se zase budu muset sám se sebou udobřit a s vlastními názory se nějak vyrovnat. Protože sám se sebou je lepší být zadobře.

Nedělní miniglosy č.10

Podle zdroje blízkého Hradu se měli během návštěvy prezidenta Obamy sejít na Hradě držitelé klíčů ke komoře s korunovačními klenoty, aby se prezidentovi pochlubili něčím, co Amerika nemá. Bohužel, vysocí státní a církevní hodnostáři se na Hrad vůbec nedostali, protože s klíčem neprošli bezpečnostními rámy. Šéf Obamovy ochranky k tomu řekl: "Naším zájmem bylo, abychom zabránili radikalizaci davu. Dobře víme, co Češi dovedou, když se nechají cinkat klíči."

-------------------------

Ukazuje se, že již nikdo z Evropské unie nebere české předsednictví vážně. Na setkání ministrů pro místní rozvoj EU dorazilo jen sedm skutečných ministrů, přičemž se dá předpokládat, že větší část z nich byli jen dvojníci. Většinou přijeli jen nižší úředníci ministerstev, které je možné v denní práci úřadu bez problémů postrádat. "Do Mariánských Lázní dorazili hlavně ti, co to nejvíc potřebují, tzn. úředníci, kteří mají potíže s ledvinami," vysvětloval trpělivě hostitel, ministr Svoboda. "Hlavním tématem jednání měly být stejně procedurální otázky, takže to, že každý z nás stihl alespoň pět, šest lázeňských procedur, je možné hodnotit jako úspěch."

--------------------------

Předzvěstí parlamentních voleb jsou rozjíždějící se sliby, kterými jednotlivé strany častují voliče. Lidovci vytáhli do boje za zlevněnou elektřinu a dalších dvacet šest státních svátků.
Sociální demokrati jako obyčejně přislíbili zdravotnictví, školství a myslivost zdarma, pracovní den trvající pouhé dvě hodiny a dvacet týdnů placené dovolené v roce. Občanští demokraté přišli s líbivým heslem: "Nadprůměrnou mzdu pro každého!" Zelení zase slibují dotace na nákup zařízení, na kterém si bude moci (resp. budete muset) kdokoli vyrobit "zdravou" elektřinu tím, že budete šlapat na rotopedu. S největším překvapením ale přišli komunisté: "Když ve volbách zvítězíme, slibujeme, že konečně změníme název své strany. Budeme si to moci dovolit, protože ostatní strany budou krátce po našem vítězství zrušeny, takže budeme mít jistotu, že si nás nikdo s nikým nesplete."

---------------------------

Do konkursu na pozici veřejnoprávního janečka České televize se přihlásilo 22 osob včetně dosavadního janečka, Jiřího Janečka. O tom, jaká je pravá náplň práce veřejnoprávního janečka, veřejnost moc neví, jediné, co se ví, že práce vyžaduje schopnost koordinovat, implementovat, nacházet synergie a spolupracovat s Helenou Fibingerovou. Komentátoři se většinou shodují, že největší šance má dosavadní janeček: "Dá se říci, že během svého funkčního období neudělal pan Janeček zásadnější chybu. Navíc má práce janečka v jeho rodě, jak je vidět, dlouholetou tradici."

----------------------------

I letos řada zámořských hokejových hvězd odmítla reprezentovat český hokej na mistrovství světa ve Švýcarsku. Přibližně polovina hokejistů se omluvila proto, že nemá formu. Druhá polovina se omluvila proto, že formu má a nerada by o ni přišla.

O tučné globální metle

Tak se na obézní lidi našel konečně nový bič: Ti tlustější z nás prý více přispívají ke globálnímu oteplování! Tato zpráva mne zaujala - nejen proto, že sám nejsem úplně šlang, ale hlavně jsem byl zvědavý, na co to "nejlepší světoví vědci" svedou. Nějaké podezření jsem měl: například jsem se domníval, že lidé více při těle mohou produkovat více střevních plynů, přičemž díky specifickému složení stravy se bude jednat především o plyny skleníkové. Ukázalo se ale, že moje představa byla k uzoufání prvoplánová.

Skutečnost je prý taková, že nasedne-li tlusťoch do dopravního prostředku, ten má hned větší spotřebu pohonných hmot a zeměkoule se zase o něco víc ohřeje, ledovců ubude a hladina oceánů se zvýší. Taky toho takoví lidí více snědí a na vyprodukování většího množství potravy je třeba větší množství energie, spálí se větší množství fosilních paliv. A zas ty ošklivé plyny!Damned!!!

Proto bychom měli konečně stanovit zákon, který určí, kdo přesně a do jaké míry je tlustý a vypracovat systém "tloušťkových povolenek". Kdo bude chtít být tlustý, bude muset platit, aby ti uvědomělejší (a většinou i hubenější) mohli lépe a radostněji bojovat s globálním oteplováním. Povolenky budou tím dražší, čím je jejich majitel těžší, systém tedy bude pěkně sociálně demokraticky progresivní, protože když se obézním lidem utne přísun peněz, budou muset zůstat o hladu a situace se vyřeší po dobrém a efektivně. Pro horší případy budou samozřejmě vytvořeny speciální soudy, které budou moci odsoudit obézní výtečníky kvůli obecnému ohrožení k nucené ztrátě hmotnosti pobytem v hladomorně. V rozsudcích tedy nebude řečeno, na jak dlouho bude dotyčný odsouzen, ale na kolik kilogramů musí zhubnout. Až dosáhne požadované hmotnosti, bude propuštěn a příroda, které již konečně nebude škodit, se na něj bude usmívat.

Ale myslím, že bychom neměli zůstat jen u toho. Uvědomme si, že tlustí lidé rovněž více poškozují chodníky, silnice, sedadla v tramvajích a ve vlacích (nejhorší jsou obézní sprejeři a fotbaloví fanoušci). Tím, že jsou těžší, snižují životnost výtahů a eskalátorů a více sešlapávají trávu v parcích a zahradách. Mají těžší nákupy, takže potrhají více igelitových tašek (naprostá ekologická hrůza). Potřebují více látky na šaty a taky širší zrcadla. Zároveň musí mít širší dveře do domu (nebo aspoň ty užší dveře musí více otevírat), takže pak z takového domu uniká více tepla a musí se víc topit. A to nemluvím o tom, že některá chráněná zvířata se jich (protože vypadají mohutněji) více bojí a mají potom vyšší krevní tlak.

Proto si myslím, že je nejvyšší čas proti nám, obézním, účinně zasáhnout, dokud je ještě naše modrá planeta zelená. Když si představím, že kvůli mé nadváze vymírají celé živočišné a rostlinné druhy a potápějí se Benátky, stydím se tolik, že až vznikne "nadváhová policie", půjdu se sám udat. Doufám, že vyfasuju aspoň deset kilo.

Ivan Blatný: Texty a dokumenty 1930-1948

Chtěl jsem si v knihovně vypůjčit nějaké verše (ano, jsem natolik staromódní, že občas čtu verše) od Ivana Blatného. Jde o básníka, jehož existence a dílo byly až do roku 1990 systematicky zatajovány. Jeden z předních českých básníků třicátých a čtyřicátých let byl vymazán historie naší literatury. Paradoxně až v tomto roce, který je zároveň rokem básníkovy smrti, se o něm opět začíná opatrně mluvit a opět se začínají objevovat jeho krásné a zapomenuté verše. Jen málo lidí si mohlo přečíst aspoň sbírky vydané Škvoreckými v Torontu nebo samizdatově dokonce v Praze.

Žádnou sbírku veršů v knihovně neměli, ale vypůjčil jsem si alespoň knihu obsahující různé texty a dokumenty z období před Blatného odchodem do exilu v roce 1948 a reakce na něj.

Na začátku jsou ukázky Blatného prózy, drobné texty silně básnické a plné obrazů. Ve druhé části jsou záznamy jeho přednášek a projevů k různým příležitostem. Ani próza ani přednášky mi - přiznávám - moc neříkaly. Nicméně hlavní částí je korespondence - pečlivě zpracovaná a opatřenápodrobnými vysvětlivkami. Dopisy vyměňované s přáteli, ale i s obchodními partnery, vydavateli, rodinnými příslušníky i čtenáři. Poslední část pak tvoří reakce na odchod Blatného do exilu a vzpomínky jeho známých.

Dopisy představují z "nečítankového" úhlu pohledu přední osoby literatury a obecně kultury doby meziválečné, především pak ale nové generace, první generace nového československého státu, ke které Blatný patřil. Prvním vrcholem knihy jsou dopisy Blatného jeho blízkému příteli Jiřímu Ortenovi. Jejich zvláštní vztah, přátelství, místy - zejména z Blatného strany přetékající snad až k opravdové lásce, přátelství, které původně mělo být završeno domluvenou společnou sebevraždou, bylo nakonec prozaicky ukončeno Ortenovou
smrtí po střetu s německou sanitkou.

"Ono to nelze říci slovy,

tím tichem mezi nimi snad,

už zvoní rondel básníkovi

a říká mu, že mám ho rád."

Dopisy plné citu, plné nadšení pro literaturu nám dávají díky stálému kritickému hodnocení přátel nahlédnout do tehdejšího generačního literárního panoptika.

Blatný ale také často propadal depresím a odráželo se to i v chmurném a bezvýchodném zabarvení některých dopisů.

"Zatím Trapnost obklopuje naše obydlí svými hrnci a náš zředěný pohřeb okázale drkotá za zpěvu písně."

Druhým vrcholem knihy jsou reakce na Blatného odchod do exilu. Reakce různé povahou, občas rozezlené reakce zhrzených přátel (Kainar, Chalupecký, Kolář), ale občas i hysterické zpolitizované výkřiky (Taufer, Drda, Pujmanová, Kloboučník). Odchod Ivana Blatného do Anglie byl jeho hvězdnou hodinou a zároveň i tragédií. Nebyl připraven na roli emigranta a opozičníka, byl duševně křehký i za standardních podmínek, natož v takto vyhrocené situaci. Během půl roku se dostal poprvé do psychiatrické léčebny, k nemalé radosti všech nepřejících v Československu. A že jich bylo!

Blatný neustále píše, potřebuje psát každý den tak nezbytně, jako jiní lidé potřebují dýchat. Píše česky, aspoň takto spojený s domovem. A každý den zřízenci léčebny tyhle - podle jejich názoru čmáranice psané divným jazykem - vyhazovali. Strašná představa! Kdyby Edison propadl hazardu a nevěnoval se vynalézání, žárovku by určitě zkonstruoval někdo jiný. Ty zničené Blatného verše už ale nikdy nikdo nenapíše, v tom je umění nenahraditelné. Až v roce 1977 se ho ujímá pečovatelka, která - přestože těm veršům nerozumí, začne je schraňovat a postará se nakonec i o jejich vydání v Kanadě. Ještě chvíli před smrtí Blatný píše svá tradiční čtyřverší. Rukopis už selhává, síly ho opouštějí, ale duch stále tvoří.

Inu, musím se poohlédnout po nějaké sbírce, pro začátek to asi nejspíš budou Melancholické procházky.

O panu Bublinovi

Ten pán vypadal - popravdě a nekorektně - dočista jako bublina. Lépe řečeno - dvě bubliny na sobě. Uprostřed obrovská bublina těla, na které seděla malá bublina hlavy, ze všech stran zcela holá. Menší bublina žvýkala a co chvíli vyfoukla velkou narůžovělou bublinu ze žvýkací gumy. Pak gumová bublina praskla a pokryla okolí úst velkým růžovým škraloupem. Možná by to nebylo tak divné, kdyby pán už nebyl důchodového věku.

Kromě nás dvou byl už v čekárně zubařské ordinace jen jeden podřimující muž, u kterého nebylo jisté, jestli je tu kvůli zubům nebo kvůli tomu, že v čekárně bylo celkem teplo a nepršelo tu jako venku. Zevnitř ordinace se ozývalo nepříjemné hvízdání zubní vrtačky a občas nějaký ten sten. Čím vyššími obrátkami zpívala vrtačka, tím usilovněji pan Bublina žvýkal a tím častěji vyfukoval. Zachytil můj překvapený pohled, přestal mlít ústy a řekl: "Asi to vypadá divně, já vím." Což o to, divné to je, ale nic mi do toho není, pomyslel jsem si a zamumlal na odpověď něco neutrálního. "U zubaře jsem vždycky strašně nervózní a pak dělám bubliny." "To je jasné..." řekl jsem chápavě. Většina lidí to tak jistě dělá.

"Víte, já bubliny miluju," usmál se při tom pomyšlení. "Tyhle žvýkačky..." vyndal z kapsy velkou růžovou krabičku, "...jsou na bubliny nejlepší. Taky máte rád bubliny?"

"Těžko odolat," odpověděl jsem rozpačitě, protože nad touto skutečností jsem se nikdy vážněji nezamýšlel.

"Bubliny jsou prostě skvělé," pokračoval pán. "Snažím se na veřejnosti držet zpátky, abych nevypadal jako blázen, ale tady v čekárně..." opatrně se rozhlédl, "...s vámi..." pohlédnul na podřimujícího zarostlého muže, "...tedy s vámi dvěma, to není žádná opravdová veřejnost." Přemýšlel jsem, čím se asi pan Bublina na penzi zabývá. Jistě sbírá žvýkačky. Zkusil jsem se zeptat.

"Samozřejmě," potvrdil nadšeně, "a taky sbírám bublifuky, mám jich několik desítek druhů." Zatvářil se jako právě přistižený záškolák: "Všechny jsou prázdné! Vyfoukal jsem je!" Představil jsem si starého pána, jak sedí doma v houpacím křesle, fouká si rozverně bubliny z bublifuku a zapíjí je šampaňským, přinejhoším, dojdou-li peníze, perlivou vodou. Bubliny, kam se podíváš!

"Někdo se dívá večer na televizi, já si dělám bubliny. Ale nejradši ze všeho si bublifuk míchám sám, ty kupované, z fabriky, nejsou nic moc. To víte, speciální receptura!" Mlaskl.

"Televizi nemám, maximálně si někdy přečtu noviny. Jsou tam někdy moc zajímavé články: To máte každou chvíli nějaká mediální bublina, akciová bublina, finanční bublina, internetová bublina, teď naposled zase hypotéční bublina, prostě všude samá bublina. A bubliny jsou i kolem většiny lidí, proto se na sebe tak neradi mačkají v tramvaji, protože by ty jejich jemné bubliny popraskaly. I Měsíc na nebi vypadá jako velká vesmírná bublina a i naše Země, pane, je vlastně jen obrovská nafouknutá barevná bublina, ze které až jednou Rusové vyčerpají všechen zemní plyn, tak prostě splaskne." Při té představě se zasmušil.

"Je to smutné, že každá bublina jednou splaskne. Nebo praskne... Škoda, nejradši bych, kdyby žily věčně. Byly by všude... a lidi by si s nimi mohli hrát." Za dveřmi ordinace už bylo delší dobu ticho, u nás v čekárně taky. Pán byl duchem ve svém světě bublin a i já jsem do něj trochu nakukoval. Ale - upřímně - není to asi úplně svět pro mne. Bojím se, že do něčeho drcnu a celý ten křehký svět praskne jako velká přefouknutá bublina a rozprskne se do maličkých kapiček, maličkých světů, ve kterých se nedá žít.

Otevřely se dveře ordinace a vyšla dáma s výrazem velkého přestálého napětí ve tváři. Za ní vykoukla sestra, rozhlédla se po čekárně a usmála se na kulatého pána, který obavami ani nedýchal. "Tak pojďte další," zašveholila sestra. "Pak doktor Bublina! Pojďte dál, nebojte se nás!"

Málem jsem spadl ze židle. Doktor Bublina, no to už je vrchol! Nomen omen, jak se říkávalo za starých Římanů. To musí být už nějaká úchylka! Podíval jsem se na něj, ale připadal mi zaskočený ještě víc než já. Jako kdyby sestřička prozradila nějaké jeho soukromé tajemství.

"A....Ano, už jdu, děkuji," ozvalo se z rohu místnosti. Zarostlý, vytáhlý a kostnatý muž, který připomínal vše jiné, jen ne bublinu, se zvedl ze své dosavadní polohy dřímajícího střelce a přerázoval napříč čekárnou kolem dvou šokovaných obličejů. Když se za skutečným panem Bublinou zavřely dveře. Kulatý starý pán nahlas vzdychl a zasněně zamumlal jen sám pro sebe: "To by byla teprve krása!" Zevnitř se ozvalo bolestné víření bezbolestné vrtačky a pán se znovu nervózně rozžvýkal.

O nechuti vysvětlovat

Čím jsem starší, tím menší u sebe pozoruji chuť vysvětlovat. Dřív jsem měl puzení vše řádně zdůvodnit, přesvědčit ostatní o své pravdě a pokud možno je pro ni nadchnout - a když to nevyšlo, tak je aspoň "uargumentovat". Chtěl jsem vždy umět odpovědět na jakoukoli otázku začínající slovem PROČ a navíc jsem požadoval po ostatních, aby chtěli totéž. Jen když mi došly argumenty, odsekl jsem na další otázku po důvodu zlobnými slovy: "Protože to tak chci!" což považuji za odpověď absolutní, která vylučuje další disputaci, na druhé straně také za odpověď zbabělou, kterou jsem volíval především tehdy, kdy už jsem visel v provazech diskusního ringu a byl jsem poněkolikáté ostudně počítán.

A pak jsem jednou slyšel nějakého moudrého člověka, kterak na jakousi otázku po důvodu svého konání, nevím už, kdo to byl, ani co to bylo za konání, odpověděl: "Protože jsem chtěl a mohl."

No to je mi odpověď! řekl jsem si tehdy. Proč to asi řekl? Nejspíš se chtěl pravdivé odpovědi vyhnout - snažil jsem se opět tzv. přijít věci "na kloub". Co ale bylo na té odpovědi podezřelé, byl fakt, že nešlo o zlobnou odpověď člověka zahnaného do kouta. Byla to odpověď plná nadhledu a rozmyslu, odpověď přemýšlivá. Teď začínám pomalu a postupně chápat její pravdivost a moudrost.

Když se teď dozvím o nějakém podivném lidském jednání, snažím se nehledat rychle jeho "pravé" příčiny a účel. Stejně jde často jen o zpětně vykonstruované důvody, které mají provedené kroky v očích ostatních racionalizovat a ospravedlnit nebo naopak znesmyslnit a vysmát se jim. Snažím se tedy vždy říct si, že se to stalo jen proto, že dotyčný právě "chtěl a mohl". Diskutuje se např. o tom, proč u nás padla vláda. Co asi bylo na pozadí? Kdo s kým uzavřel alianci a kdo koho nemohl vystát? Kdo se proti komu spikl a kdo komu s gustem nožku nastavil? Ale ono je to občas těžké: Když je někdo PRO, hledáme pro to důvody. Když je někdo PROTI, rovněž hledáme důvody. A co když ten dotyčný žádné opravdové důvody nemá, pouze se po něm chce, aby se přiklonil na jednu stranu. Udělá to, protože právě chce a může.

Chceme-li a můžeme, jsme většinou přesvědčeni, že činíme správně a pravda je na naší straně. I já si to o sobě a svém konání myslívám. Jen už nemívám potřebu o tom ještě někoho přesvědčovat.

Nedělní miniglosy č.9

Zajímavý experiment podnikly vědecké týmy v areálu urychlovače částic CERN. Ve směru hodinových ručiček vyslali skupinu pravicových nacionalistů a v protisměru skupinu radikálních anarchistů. Mluvčí urychlovače nám k tomu řekl: "Došlo k řízené srážce, kterou jsme podrobně monitorovali. Máme podezření, že během srážky došlo ke vzniku zcela nových částic hmoty. Bohužel, pak se obě skupiny spojily a společně nám rozmlátily veškeré vybavení sektoru A9, takže další experimenty bude třeba znovu o několik let odložit."
----------------
Skvělého úspěchu dosáhli naši reprezentanti na mistrovství světa v házení botou na cíl, který se pod záštitou Evropské unie konal v irácké Basře. Tým tvořený výhradně členy hnutí NE základnám ze tří set pokusů jen jedinkrát minul cíl v podobě figuríny bývalého amerického prezidenta Bushe a překonal tak světový rekord. Favorizované domácí družstvo se tentokrát neprosadilo, i když je třeba uvést, že jeho největší hvězdy se letos bohužel nemohly klání zúčastnit. "Nečekali jsme, že se tento původně okrajový sport stane ve světě tak populárním," řekl nám jeden z organizátorů mistrovství. "Málem nám došly veškeré připravené figuríny. Nemohli jsme bohužel nasadit figuríny nového amerického prezidenta, protože letos jsme se ještě obávali, že by tyto nové terče nebyly pro soutěžící dostatečně motivující. Předpokládáme však, že na příštím šampionátu za dva roky již i nový prezident bude zárukou dosažení vrcholných výkonů."
-----------------
"Je neuvěřitelné, jak jsou Češi pohotoví, když jde o jejich funkční požitky," uvádějí svorně ministři ze zemí evropské sedmadvacítky, kteří přilétají na jednání do Prahy na staré ruzyňské letiště. Nový premiér prý ještě ani není pořádně ve funkci a již má na letišti připravená letadla se svým jménem. "Pro některé méně zkušené kolegy je to příliš silná káva. My ostřílenější to bereme s nadhledem a nezbývá nám, než závidět," uvedl bývalý spolkový ministr zahraničí Joska Fischer.
------------------
Novým soutěžním pořadem České televize se inspirovaly české finanční instituce a vyhlásily všelidovou anketu Vkladní knížka mého srdce. Pravidla jsou jednoduchá: Do soutěže jsou připuštěny pouze vkladní knížky na jméno a nikoli knížky anonymní, protože by na závěr nebylo koho vyfotografovat. Rovněž nesmí vyhrát mezi lidmi populární vkladní knížka Járy Cimrmana.
------------------
Šokující výsledek přinesl průzkum nejmenované agentury na výzkum veřejného mínění: Mezi českou mládeží ve věku 15-18 let jsou nejoblíbenější hudbou písničky Yvety Simonové a Milana Chladila. Ředitel agentury tvrdí, že výsledky jsou nezpochybnitelné, protože byly dělané stejnou metodou jako poslední výzkum volebních preferencí. "Vypadá to, že naše mládež je konzervativnější, než si myslíme." Zároveň odmítá nařčení, že výsledek odráží víc názory tazatelů - většinou v seniorském věku - než skutečné preference respondentů. "Kdyby tomu tak bylo, jak myslíte, že by mohla v našem průzkumu volebních preferencí zvítězit Unie svobody?"

O tom, jak umíme být krásní

Když se ozval ten zvuk, vybavil se mi zážitek z loňského začínajícího jara. Na konci dubna přišla najednou velká tepla, takže dívky překotně odložily všechny zimní doplňky a rozkvetly tak rychle jako šeříky kolem. Na chodníku u frekventované silnice mne předešla dvojice hodně mladých dívek, tipoval bych je tak na čtrnáct, možná necelých. Šatečky lehké a krátké opravdu extrémně, takže i z mého pohledu shora to byla docela síla, natož z podhledu nízkých sportovních vozů, které se rojily okolo jako včely rozjívené vůněmi čerstvě vylíhnutých pestrobarevných květů. Není divu, že to u nás na malém městě vypadalo trochu jako v jižní Evropě a mladí řidiči na dívky troubili jak na lesy. Jedna z dívek v tu chvíli povídá rozpačitě té druhé: "To je zvláštní, jak na nás ty auta celej den troubí!" A druhá - asi zkušenější - odvětila s nehraným sebevědomím: "Ty vole, to sme tak krásný!!!"

Až pak jsem si uvědomil, že zvuk, který mi navodil tuhle rok starou vzpomínku, se týkal mne. Ano, stál jsem totiž na kraji přechodu pro chodce a vypadal jsem, že chci přecházet. Projíždějící řidič slušně přibrzdil, ale protože si nebyl jistý, zda chci přejít silnici nebo ne, tak na mne zatroubil. Místo toho, abych zareagoval, propadl jsem se do vzpomínky na ty dvě nastávající slečny. Řidič úplně zastavil a začal nerudně stahovat okénko. Jeden kolemjdoucí pán mi přičinlivě připomněl, že řidič troubil na mne. A já jsem si představil, jaké by to bylo, kdybych tu čtrnáctiletou větu řekl jim oběma v těchto úplně jiných souvislostech: "Ty vole, to jsem tak krásnej!" Myslím, že by tam - šokovaní - stáli oba možná ještě teď a troubili by na ně další a další krásní řidiči. Jenže jsem vyměkl a mávnul rukou, nudně poděkoval a silnici přešel, i když jsem to původně vůbec neměl v úmyslu.

V noci se mi pak zdálo, že mi bylo čtrnáct a kolem mne kroužily tehdejší mladé slečny ve svých vytuněných trabantech, troubily na mne a já si naivně připadal roztomile krásný, tak moc, že jsem se doma po večerech provokativně ptal zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. A moudré pravdomluvné zrcadlo mi - jako obyčejně - raději neodpovědělo. Ale to už by byla jiná pohádka.

O pleonasmech

Při své velikonoční cestě do Kutné Hory jsem chtěl vidět především muzeum v místě středověké mincovny. Moc jsem se těšil na vystavené exponáty. Nervozitou se mi třásly ruce jako závislému gamblerovi. Dlouho jsem o tom snil a najednou to nebyl žádný sen, nýbrž skutečná realita. Což o to, vystavených exponátů tam bylo několik plných skleněných vitrín. Ale nastalo nečekané překvapení: Málokdy šlo totiž o jedinečné unikáty, mnohem častěji pouze o falešné napodobeniny. A to ani nemluvím o tom, že ceny vstupného neustále rostou nahoru. Výklad nestál za moc, průvodkyně - ač obdařena jakýms takýms osobním magickým kouzlem - nám řekla jen několik ustálených frází. Pár informací byl dokonce naprosto nesmyslný lapsus.

Paradoxně nejinteresantnější zajímavostí byla zdejší restaurace, kde jsem poobědval hovězí biftek a zapil ho pomerančovou oranžádou. Dokonce tu měli i pokus o jakousi kulturní vložku. Bohužel, hlavní protagonista byl exemplárním příkladem vlezlé kultury. Chtěl jsem ho vyhodit, ale pak jsem si řekl: Co kdyby spadl dolů ze schodů a musel být třeba hospitalizovaný v nemocnici? Jeho bude vyšetřovat lékař, mne vyšetřovatel - a to by úplně narušilo můj časový harmonogram.

O alergické Jarmile

Byla to příjemná změna. Zatímco ostatní na mne většinou kašlou, ona na mne kýchla. Kýchla na mne s takovou brizancí, že to musel zaznamenat nejbližší seismograf. Kýchla na mne z metru a přesně. Díky tomu si mne konečně všimla. Přisedávám k ní ve vlaku nesměle leč vytrvale už dobrý měsíc, ale vždy byla zabraná do svého mobilu nebo do své knížky nabo do své kabelky, ale nikdy do mne.

"Pardod," řekla omluvně a vysmrkala se po hornickém způsobu do decentního papírového kapesníčku s vůní borovice.

"Nesnáším jaro!" řekla nekompromisně. "Vždycky, když se to zlomí a začne svítit sluníčko, všechno začne kvést a já jsem z toho úplně vyřízená. Alergie, víte?" Přikývl jsem a byl připraven naslouchat všemu, co - zdá se - muselo ven. "A to se ke všemu ještě jmenuju Jarmila. Chápete? Jako že bych měla jaro milovat!" Třeba rodiče nemysleli na jaro ale na mytí nádobí. "Rodiče by si na něco takového měli dávat pozor," podotkla podmračeně. "Ale tehdy ještě žádné alergie nebyly, mávla znechuceně rukou, jako by mluvila o době husitské.

"Mám kamaráda, vášnivého ateistu. Jmenuje se Bohumil," řekl jsem zasvěceně. Neznám sice žádného Bohumila, ale znělo to chápavě. Projevila zájem: "Chudák!" Pábil jsem tedy dál: "Je z toho nešťastný. Teď se chce nechat přejmenovat na Džejára, protože u toho jména má člověk jedině jistotu, že není po nějakém světci." Mile se usmála. Ano, přesně tak jsem si ji poslední měsíc představoval.

"Jinak by to jméno bylo docela sympatické, mně jsou všichni ti různí milové docela milí: Třeba pískomil, ten svůj písek má opravdu rád."

"Nebo lidumil," přidal jsem. Příkladně Hannibal Lecter.

"Nebo vodomil," přistoupila na hru. "Toho z vody jen tak nedostanete."

"Nebo knihomil," povídám. Na chvilku se zarazila, a tak jsem dodal: "To jsou většinou smutné případy, tak to dostalo molovou koncovku." Ještě mne napadl Solamyl, ale to mi jako vtip přišlo příliš škrobené.

"Octomil, jako sameček od octomilky," řekla rozverně po krátkém přemýšlení.

"Nebo čumil."

"Jedeš zítra taky?" zapomněla na vykání.

"Kamarádi mi říkají Slávku."

"Pěkné jméno," povzdechla si, protože si vzpomněla na Jarmilu.

Pěkně jsme si popovídali a budeme v tom, doufám, zítra pokračovat. Ale že se vlastně jmenuju Jaroslav, to jí raději přiznám až v létě. Oslavit to spolu můžeme i zpětně.

Nedělní miniglosy č.8

České předsednictví - když už nic jiného - iniciovalo v rámci EU alespoň debatu o možnosti zrušit letní čas. Čeští představitelé ale narazili na nečekaně tuhý odpor: "V žádném případě letní čas zrušit nelze!" říká rezolutně samotný předseda Evropské komise. "Je pravda, že letní čas není nejspíš vůbec k užitku, na občany má spíš negativní než pozitivní dopad, přináší jen komplikace a všichni ho berou jen jako nutné zlo. Totéž ale platí pro 90% všech evropských nařízení a směrnic, takže zrušení letního času by byl nebezpečný precendens." Nové poznatky o letním času ale nezůstanou bez odezvy: "Máme připravené kompromisní řešení, které by mohlo ty nejviditelnější dopady přechodu na letní čas zmírnit, aniž by bylo ho třeba hned rušit. Uvažuje se totiž o zavedení jarního a podzimního času, který by byl oproti letnímu a zimnímu času posunutý o 30 minut. "Asi i to přinese pár technických problémů, ale když jde o blaho našich občanů, musí jít technické problémy stranou!"

--------------------------------

ČSSD oficiálně protestuje proti uvedení hry Tenneseeho Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše. Popírá však, že by to bylo v souvislosti s nejmenovaným provozovatelem matějské pouti, který se stranou sympatizuje. "Již z názvu hry je zřejmé, že jde o bezprecedentní týrání zvířat," řekl nám příslušný mluvčí. "Když si to neumějí pohlídat Zelení - a je to jejich škoda, protože podle našich průzkumů si totéž myslí 68,4% voličů - musíme to pohlídat my. Pana Williamse navrhujeme prozatím umístit do vyšetřovací vazby."

---------------------------------

Protože zájemců o účast v úřednické vládě je stále víc než ministerských křesel, dohodly se jednotlivé strany (na návrh Ministerstva kultury, konkrétně odboru orální paměti národa), že pro určení správného kandidáta použijí lidová rozpočítadla. Jedna skupina však požaduje použít "Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky...", zatímco druhá skupina nechce ustoupit z osvědčeného "Enele benele cukrkňoura, jamte tramte pompaďoura..." Obě skupiny připustily že by se možná byly ochotny shodnout na třetím kompromisním řešení, pracovníci odboru orální paměti národa si ovšem na žádné další rozpočítávadlo nemohou vzpomenout.

---------------------------------

Novou - čistě ekologickou - formu oblékání propaguje poslední dobou (konkrétně od svého vystoupení v TV pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím) poslankyně Kateřina Jacques. Protože nedokázala říct, co je biomasa, ani připustit, že to neví, má teď z ostudy kabát. Tuto variantu paní Jacques vřele doporučuje, protože má všechny kvality, které se od ekologického výrobku očekávají: "Není vůbec hezký, ale zato moc nehřeje." Až ostuda přejde, má prý poslankyně vyhlédnutý nový šik kabátek z čisté vlny. "Můj prodejce mne ubezpečil, že na rozdíl od jiných vlněných výrobků je tento připraven speciálním postupem, takže při jeho výrobě nebyla zabita ani jedna ovce."

---------------------------------

"Vaši zemi chápu čím dál méně," řekl mimo záznam na posledním summitu EU naší delegaci francouzský prezident Nicolas Sarkozy. "Nejen, že dlouhodobě vypadáte, jako kdybyste měli dva prezidenty, což při poslední návštěvě České republiky reflektoval i kolega Obama, ale teď už máte i dva předsedy vlády. Nerozumím tomu. Francie je mnohem větší země, než je ta vaše, má na všecko jenom mne a taky to jde!"

O kutnohorských Velikonocích

Podle předvelikonočního průzkumu Češi nejvíce dodržují následující velikonoční rituály:

1. uklízejí

2. chodí na procházky do přírody

3. jedí

A pak že jsme národem ateistů!

V Kutné Hoře, kam jsem o Velikonocích poprvé v životě zavítal, mne přivítala na cestě z nádraží do historického centra pouť, pouť nikoli nábožná, ale kupecká. No, přivítala, prostě nešla nikudy obejít, a tak jsem šel skrz. Stánků a atrakcí naseto, lidu dělného požehnaně, tolik, že nebylo snadné se s batůžkem a foťákem přes rameno prorvat bez úhony. Připadal jsem si skutečně jako v Evropě: Pravý švýcarský sýr, bretaňská pochoutka, italská zmrzlina, slovenské halušky, belgické pralinky, řecké olivy. A co českého, českého nic? No vida, přece něco: pravé české prádelní kolíčky! Pak ovšem se tu do evropských věcí vmísily asijské rýžové nudle a přibližně v polovině cesty od pouťové Evropy k Asii se odsekával pravý turecký med. V této podobě Evropy však budeme Krista hledat marně, i kdyby se nakrásně objevil v nějaké ústavní preambuli.

Pouťové atrakce zcela obklíčily cisterciácký kostel Nanebevzetí Panny Marie, kde místo ticha velikonočního rozjímání duní decibely ze všech světových stran. Cisterciáci se obracejí v hrobech v rytmu vyšeptalého, ale o to hlasitějšího disca 80.let, a doufají, že jde jen o očistec a nikoli něco definitivnějšího. "Ne, toho pejska si nekoupíme," povídá tatínek malému chlapečkovi, který to nechápe a pláče. Přece by si ho tolik přál! Ano, i pejskové jsou tu na prodej. Stejně jako ovčí sýr i kožky, nafukovací zvířátka, gumoví pestrobarevní hadi, cukrová vata, ponožky , hororové ftalátové figuríny nebo plastové samopaly, které jako by právě slezly z rudé hvězdy ve znaku RAF (to si snad proboha taky někdo kupuje?). A do toho se mísí extatické výkřiky lidí přikurtovaných v nebeských rotátorech, bangee houpačkách a vozících horské dráhy a srdcervoucí pláč zklamaných mučených dětí, které by toho ještě tolik, tolik chtěly! Viděl jsem cestou hodně obličejů, ale ten Kristův mezi nimi nebyl. Velikonoce jsou tiché a zamyšlené svátky.

Nakonec jsem prorazil davy a přiblížil se historickému centru. Když jsem šel kolem divadla, zaregistroval jsem, že kdosi hovoří. Šlo o čtení z Bible a mladík, který zjevně nebyl uvyklý hovořit před lidmi, zajíkavě deklamoval: "Příchod Syna člověka nenastane. Tedy pardon, příchod Syna člověka nastane...". Tak nastane nebo nenastane? Bylo by dobré se shodnout nebo aspoň vypsat referendum. Ale pro trému nebylo podstatného důvodu, protože přihlíželo a přislýchalo maximálně deset lidí. Tady nebylo co prorážet, v tomto neformálním referendu o zdejším smyslu Velikonoc byl Ježíš na hlavu poražen kočkopoutí. I když se o to hrstka lidí poctivě snaží a z Bible čtou, až se z nich kouří, Kristus ani zde zjevně přítomen není.

Až posléze v chrámu Svaté Barbory jsem byl dnes poprvé zasažen aspoň pokorou vůči místu, vůči myšlence, vůči dílu. Jakási dívka velmi pečlivě a s láskou aranžovala kytici u hlavního oltáře. Dala si se zdobením práci a byla s jejím výsledkem spokojena. Hned nato se před oltářem vyfotili dva turisti. Úsměvy, grimasy a vztyčené palce: Byli jsme tu! Dívka si smutně povzdechla a snažila se aspoň dostat mimo záběr. Jinak se zde lidé pohybují tiše a pokorně. Je aspoň tady skutečně přítomen Kristus? Poohlížím se po věčném světle, ale zdá se mi umělé, digitální, nepřesvědčivé.

V centru Kutné Hory je klenotnictví s výrobky ze střbra: Stříbro je však z Orientu, nikoli ze zdejších slavných stříbrných žil. Ano, dnes jsou tyto sovy zde, v Athénách, vítány. Václave, králi český, druhý toho jména: Co ty na to? Z čeho žije dnes typický kutnohorec? Velký plakát oznamuje, že dnes začíná vykupování zdravých silných hlemýžďů, můžete dostat i 14 kaček za kilo. V místě slavné mincovny ve Vlašském dvoře zase instalovali pro turisty výstavu mučících nástrojů. Ani zde bych Krista nečekal, i když si vytrpěl své.

Když jsem šel odpoledne zpět, čtení z Bible i pouť pokračovaly. Právě se hovořilo o návratu ztraceného syna a pozorný organizátor mi vtisk do dlaně lísteček se rčeními z Bible a protože jsem se mu nezdál být dobře obeznámen, nabídl mi několik Biblí ke koupi., abych se ani já netratil. Chlapeček s plastovým samopalem z pouti (vida, přece to někdo kupuje!), který procházel kolem, udělal hlasité "tatatatatatata!!!" a nadělal ze všech bibliofilů fašírku. Spokojen s tou corleonovskou spouští odešel. Byl-li zde přece jen Kristus, padnul čestně v boji.

Slunce klesá k obzoru a stíny pouťových atrakcí se prodlužují. Kristus pozítří vstane z mrtvých. Nejvyšší čas! Ještě spolu snad stihneme zajít na horskou dráhu.

O šrotovném

Zkusím se rozhlédnout, co starého mám kolem sebe doma: Třeba nádobí - to už je dost staré, proto bych rád taky nějaký ten příspěveček, když vyměním staré nádobí za nové. Státní rozpočet to ani nepozná, mně to pomůže a ekonomika utěšeně poroste. Mám taky starý foťák a jsem ochoten ho nechat sešrotovat, když dostanu na ruku nějakou pěknou motivační prémii, abych si koupil modernější. Taky mám nějakolik malých porcelánových starožitností, které jsem ochoten rozbít a koupit si místo nich nově vyrobené starožitnosti, když mi stát přidá nějaké to euro. A taky ledničku a televizi a nábytek a piáno a hodiny s kukačkou po babičce, spousta věcí by se našla. Prostě kdykoli budu chtít něco nového, řeknu si státu, aby mi něco přispěl. A on přispěje, málokdo z politiků by odolal pokušení vypadat před voliči pěkně. A ten, kdo sype, vypadá vždycky pěkně. Navíc sype z cizí kapsy a to se to sype.

A jak reagují běží lidé? Většinou si řeknou "Jen ber, když dávají, to by si byl blbej, kdybys to nevzal." Poznávám tě, Jasná! Vždyť to je jen variace na staré okřídlené: Kdo nekrade, okrádá rodinu. V Českých Budějovicích nedávno při jakési promo akci sypali shromážděným lidem z výšky jakési poukázky. Co na to zúčastnění? Mohli se mezi sebou umlátil, aby pro sebe urvali víc. Když nové krajské blahorodí populisticky zruší poplatky v krajských lékárnách, co udělá občan? Neváhá a jede tam, i kdyby dráha stála majlant. Že to je proti spravedlnosti a možná i proti zákonu? Co je mi do toho? Hlavně když z toho JÁ něco mám! A pak se divme politikům, že rádi sypou! "Občané na nás sice nadávají, ale když sypeme, tak rádi zobou. Radost na to shora pohledět."

Šrotovné je mi fakticky celkem lhostejné. Auto nemám a - dá-li ústav zdraví zdraví - mít ani nehodlám. Princip dotování výměny staršího za nové ze společné kapsy, aby bylo co vyrábět a abych si při tom ještě udělal u voličů oko (rozuměj: abych si koupil jejich náklonnost za jejich peníze), se mi hnusí. Podobně jako myšlenka, že míra rozvoje společnosti se má odvozovat od toho, kolik tato společnost spotřebuje anebo aspoň sešrotuje.

O šrotovném jsem tedy ochoten se vážněji zamýšlet jen tehdy, když bude zaručeno, že budou zároveň sešrotováni a za nové a modernější vyměněni všichni politici, kteří ve svých voličích vidí jen nesvéprávné loutky, a rovněž všichni voliči, kteří jim to žerou nebo to po nich dokonce vyžadují. Jsem přesvědčen, že životní prostředí by se tu díky takovému kroku zlepšilo víc, než když sešrotujeme všechna stará zapáchající auta. Ale bojím se, že pro takto pojaté upřesnění pravidel se bude těžko hledat politická shoda.

Baader Meinhof Komplex

Němečtí filmaři se poslední dobou vyrovnávají s nepříjemnými obdobími své historie. Už to není jen období nacismu, ale i období prošpikované špicly Stasi, nyní - dá se říct logicky - přichází na řadu období vzmachu mohutného levicového hnutí, které vyústilo ve vznik teroristické Frakce Rudé armády (RAF). Film mapuje od samotného začátku kořeny a základy první generace RAF, přes její první idealistické akce až ke standardnímu fungování teroristické organizace a následnému zatčení všech špiček RAF. Jejich osobní osudy jsou docela dobře rozpracované, zejména pokud jde o hlavní "trojku", tj. agresivního "květinového" rebela Andrease Baadera, jeho přítelkyně Gudrun Enslinové a novinářky Ulrike Meinhofové. Zejména Meinhofová asi tvůrce lákala nejvíc jako nejkomplikovanější z revolucionářů, původně respektovaná levicová novinářka, která se stala programovým a ideologickým vůdcem RAF, zdůvodňovala a komentovala veškeré konání podzemní organizace.

Film vůbec ukazuje, jak může vést cesta od vznešených ideálů, ke kterým logicky tíhnou víceméně všichni mladí lidé (a samozřejmě taky řada starších), až k prostému zločinu. Je natočený líbivě jako thriller, zejména při dobrém ozvučení si v akčních scénách můžete připadat jako přímo v centru dění, kulky vám létají kolem uší a jako byste přímo na sobě cítili tlakovou vlnu z výbuchů nastražených náloží. Z filmu doslova srší energie, zpočátku jako by šlo o zhmotnění energie davu při demonstraci proti íránskému šáhovi nebo při projevu Rudi Dutschkeho na konferenci o Vietnamu (jakou sílu má takový dav a jak je paradoxně snadno ovlivnitelný!). Jen si myslím, že si tvůrci ukousli moc velký krajíc, chtějí být dokumentárně popisní, ale popsat by toho bylo třeba mnohem, mnohem víc. Nebo by divák musel přijít do kina perfektně faktograficky připraven, aby pochopil všechny souvislosti, které film uvádí, třeba jen v náznacích, protože většina provedených akcí je pouze "nahozena" - často jen několika záběry s dynamickým střihem. Divák může mít rovněž snadno guláš ve vedlejších postavách, které se v příběhu objevují a zase mizí do neznáma, třeba do legálního reálného světa, který je hlavním postavám zapovězen, a taky někdy v důvodech jednání postav: Jak obrovská a pevná musí např.být fanatická víra Meinhofové, že je ochotna vzdát se dětí, které miluje?

Autoři se snaží být nestranní, mezi řádky ale decentně probleskuje pochopení pro "hrdiny", kteří se od salónních levicových pseudorevolucionářů chtěli distancovat reálnými činy, byť nezákonnými. Řemeslně je film natočený skvěle, perfektně klape aspoň tak do dvou třetin, pak už to začíná skřípat - zejména nástup druhé generace na myšlenkovém podhoubí "otců a matek" zakladatelů je už dost nepřehledný a zkratkovitý. Jako kdyby film ztrácel postupně energii společně se svými hérostratovskými "hrdiny", rovněž úplný konec bych si dokázal představit méně rozpačitý. Každopádně ale nejde o film, který by vám umožnil bez problémů se vrátit do skutečného světa a určitě vám nějakou dobu bude ležet v hlavě. Můžete přemýšlet o příčinách, o vině, o analogiích s dneškem (může se něco podobného na podobném principu snadno zopakovat?), o vlastních sympatiích a antipatiích, o tom, k čemu to vlastně všechno bylo. A otázek je spousta: Jak velký musí být fanatismus, když je někdo ochoten obětovat jak sebe, tak i život kohokoli z ostatních. A jak je třeba vysvětlitelné, že významný podíl na akcích teroristické organizace měly právě v Německu ženy?

Drobnosti, které mne zaujaly:

- Rozhodování Ulriky Meinhofové, zda se připojí k ilegální činnosti svých přátel nebo zůstane nezúčastněná, mimo hlavní dění (váhání nad otevřeným oknem při útěku Andrease Baadera vypadá sice trošku hollywoodsky, ale co z opravdové reality trošku hollywoodské není?).

- Zážitky z letního výcvikového tábora v Jordánsku, kam přinášejí němečtí soudruzi zcela jinou kulturu a přinášejí mezi náboženské asketické revolucionáře trochu revoluce "městské" a taky sexuální.

- Rozčilení protřelého zloděje Andrease Baadera, když mu "špagetožrouti" v Římě ukradnou auto.

- Konflikty ve stammheimské věznici mezi Meinhofovou a Enslinovou (nemá to trochu prvky Sartrova Pekla?)

- Vizionářství Baadera těsně před jeho dobrovolnou smrtí ("My jsme byli ještě mírní, po nás přijdou horší").

- Martina Gedecková, která hraje Ulriku Meinhofovou, o RAF řekla: "RAF bylo hysterické hnutí, které narazilo na společnost, která rovněž reagovala hystericky".

RAF oficiálně ukončila činnost až v roce 1998. Celkem při jejích akcích přišlo o život 30 lidí a víc než stovka byla zraněna. Ve srovnání s dnešním terorismem fundamentalisticko-islamistickým se to může zdát jako něco méně významného, na druhou stranu jde o dědictví, na které při určité koincidenci společenských podmínek může kdykoli kdokoli navázat. Několik přeživších "ikon" RFA (např.Brigitte Mohnhauptová, která "vystupuje" jako pojítko mezi první a druhou generací organizace i ve filmu) bylo v roce 2007 propuštěno po více než čtvrtstoletí na svobodu. Co asi dnes dělají a jak přemýšlejí tito lidé, jak zpětně posuzují vše, co udělali kdysi? Každopádně mne to popohnalo k tomu načíst si podrobnosti a dost o tom všem popřemýšlet. A co by měl film dokázat víc, než přimět "své" diváky přemýšlet?

O nemravném pohledu

Nikdy předtím jsem tu slečnu neviděl, na chodníku jsem ji potkal zcela náhodou. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, naopak - zaujala mne. Když jsem se k ní blížil, podvědomě jsem zvolnil, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Od zajímavého celku přes slibný polocelek zamířil jsem k fascinujícím detailům. Napřed jsem pohledem polaskal její dlouhé havraní vlasy a nakoukl do jejích jakoby nepřítomných ale přesto krásných a tajuplných zelenohnědých očí obrněných nenápadnými brýlemi. Po hřebeni mile tvarovaného nosu přes svůdně pootevřená ústa a drobnou bradu sjel jsem po šíji, která by mohla zdatně konkurovat šíji labutí, pokračoval jsem po křivce polokruhového výstřihu ještě trochu níž k místům krásného tajemství, jehož vysvětlení bylo - jako v dobrých detektivkách - v nejspodnějším koutě výstřihu naznačeno, ale nikoli vyřčeno, takže ho ještě notně zbylo. Zrovna když jsem byl v dolní úvrati této cesty očí a spočinul jsem zrakem na zlomek vteřiny na těch místech, kam by se veřejně hledět nejspíš nemělo, leč člověk by musel překonat podivuhodné síly jarního magnetismu, řekla to. Řekla to nahlas, nekompromisně, skoro vykřikla.

Křižovatka - jindy rušná a plná houkajících aut, byla shodou okolností prázdná. Tedy prázdná pokud jde o auta. Jinak byla napěchovaná lidmi, kterým zabránila ve spěchu dlouhá červená na přechodu. Všichni byli zamlklí a podvědomě toužili po rozptýlení, které pohříchu přišlo. Slečna mi to řekla naprosto natvrdo a bezoklikatě, jak to dnešní mladí mají ve zvyku. Zahulákala na mne od podlahy: "Ty seš ale prase!" Všichni, co stáli na přechodu (v obou směrech), se na nás podívali. Napřed se zvědavostí na ni, pak s údivem na mne. Potom opět - tentokrát s politováním - na ni. Nakonec definitivně s opovržením na mne.

Na místě jsem zrudnul jako zaskočený pubescent a nebyl jsem schopen slova a krátce ani pohybu. Jen jsem pohlédl do očí mnohahlavému draku kolemjdoucích, kterým stálo za to vynechat několikrát za sebou zeleného panáčka a zajímavou situaci si náležitě vychutnat: Ano, byli tu skoro všichni: Lékaři z polikliniky, kam chodím, učitelé ze školy, kde jsem pracoval, kolegové z úřadů, místní politici, honorace, kterou jinak potkáte jen v automobilech s odklápěcí střechou a nákladem golfových holí, prodavačky z našeho obchodu, městští strážníci, trafikant, hospodský, pan farář, který k nám (do té doby) občas chodíval na víkendový oběd, místní nejvýkonnější drbny včetně mé vzdálené tety, aby se o mně nahou pravdu dozvěděla i moje nic zlého netušící rodina. Nikdo důležitý nechyběl. Připadal jsem si jako na křečovité děkovačce divadelního představení, které se nepovedlo, jako neschopný herec těsně před definitivním usmažením v zářící peci reflektorů.

Pro všechny z nich jsem od té doby nemrava a již navěky budu (kdyby u nás došlo k mravnostnímu deliktu, policie půjde najisto). Nikdo z nich na rozdíl ode mne neviděl drátek vylézající krásné slečně z ucha jako had po úspěšném dokonání své našeptavačské mise. Nikdo už neslyšel pokračování jejího mobilního rozhovoru s někým, koho před chvílí tak roztomile oslovila, bohužel dívajíc se přitom (byť krásně nepřítomně) na mne. Už jsem ji nikdy neviděl, odvlnila se zpět do svého libě zakřiveného vesmíru. Až ji opět potkám, slibuji si, že se již bez výčitek podívám všude tam, kam to bude mým očím milé. Domnívám se, že to mám jaksi předplaceno.

Nedělní miniglosy č.7

Političtí komentátoři velmi oceňují kvalitu projevu amerického prezidenta Baracka Obamy z pražského Hradčanského náměstí. Jediné, co je trochu rozladilo, byl úplný začátek projevu, kdy prezident použil osvědčenou formulaci "Právě jsem se vrátil z Hradu".

"Pravda, bylo to vzhledem k historickým souvislostem možná trochu netaktické," řekl jeden z prezidentových poradců, "na druhou stranu to byla naprostá pravda a kdo už by měl mluvit naprostou pravdu, když ne americký prezident, že? Je třeba připomenout i to, že český prezident všechny naše návrhy tak, jak byly předloženy, přijal."

----------------------------

Protestní dopis s informacemi o "náhubkovém" zákonu, který tento týden vstoupil v platnost, byly zástupci médií předány všem hlavám států Evropské unie i americkému prezidentovi při příležitosti jejich společného jednání v pražském Kongresovém centru. Adresáti zatím dopis nijak nekomentovali, oparně ale připustili, že zákon berou jako zajímavou inspiraci.

-----------------------------

Fotbalový reprezentační útočník Martin Fenin rozhodně popřel, že by dívky, které partu fotbalistů doprovázely při jejich večeři po prohraném kvalifikačním zápase se Slovenskem, byly prostitutky. "Vůbec nebyly prostý, naopak byly dost sečtělý, protože znaly spoustu věcí vo kultůře a tak. Jedna z nich dokonce znala osobně Vojtu Hynaise, vynálezce dynamitu." Fenin připustil, že fotbalisté dívkám dali po návratu trochu peněz, což zdůvodnil tím, že jsou to všechno chudé studentky a oni jako reprezentanti mají ve smlouvě zakotvenou povinnost přispívat na charitativní projekty.

------------------------------
Somálští piráti udělali osudovou chybu: Místo na obchodní plavidlo tentokrát omylem zaútočili na plně vyzbrojenou německou válečnou loď. Svou chybu zjistili, až když válečné plavidlo bez jediného výstřelu obsadili. "Mysleli jsme si, že bude na palubě něco, co lze zpeněžit, ale bojíme se, že za německé důstojníky nám nikdo nic nedá," řekl oficiální mluvčí pirátů. "Ještě jeden takový omyl a obávám se, že ceny akcií našich pirátských firem na světových trzích klesnou. Naštěstí se nám podařilo angažovat na Bahamách jako poradce pro finanční záležitosti jednoho velmi chytrého piráta z Prahy, který nám naznačil, že by dokázal naše investice až zdesetinásobit."

-------------------------------

Zatím bez výsledku probíhá výběr nového předsedy české vlády, který by byl schopen získat podporu Poslanecké sněmovny. Podle našich informací - poté, co selhaly standardní metody, se naši přední političtí představitelé dokonce ptají na radu svých zrcadel. "Když to funguje v pohádkách, nevím, proč by to nemohlo fungovat v reálné politice," řekl nám jeden z nich. Problém je ovšem v tom, že zrcadla mají zatím stejně jako jejich majitelé různé názory. Někteří politici rovněž těžce nesou, že nemají rovné podmínky: "Vezměte si třeba Karla Schwarzenberga, kolik má na Orlíku zrcadel. No řekněte pánové upřímně, kdo z vás to má?" řekl nám nejmenovaný vrcholný politik.

O jménech domů

Rozhlížím se kolem sebe a jsem nadšený: Štíty domů, které potkávám podél cesty a se kterými se vždy vzájemně zdravíme úklonou, na sobě totiž často nesou svou vizitku v podobě jména. Ženského jména!

Vila Amálka, vila Luisa, vila Mařenka, vila Rozárka. Vida, čemu všemu se dříve říkávalo vila! A další, další, další jména, Boženka, Pavla, Anička... I když vilky mají víceméně hranaté tvary odpovídající prvorepublikové době vzniku, mají samá krásná ženská jména. A proč vlastně? Protože muži stavěli své domy, domky, domečky a vily pro své milované protějšky, pro své múzy? Protože věřili, že pod štítem ozdobeným ženským jménem bude navěky přebývat štěstí? Proč se tam neobjevují jména mužská? Třeba vila Adolf (no, to by byla možná spíš druhá republika) nebo vila Robert (to by se zase sousedi vyptávali: Copak ten váš nový Robertek, jakpak vám vyhovuje? to přece zní dost hloupě, ne?) vila Zdeněček nebo vila Arnošt. Je to jen pro ten ženský rod slova vila?

Fakt, že u nás nestojí spousty vil z oné doby se jménem Greta nebo Marlen zase napovídají tomu, že naši mužští předci byli realisté a dávali přednost holubům v hrsti před krocany na střeše. Zase si neidealizujme naše předkyně z té doby: Myslím, že i něžná a milující Mařenka by svým slaviččím hrdélkem ztropila pěkný kravál, kdyby chtěl ten její blouznivec pojmenovat jejich společné hnízdečko po nějaké hollywoodské fuchtli.

Napadá mne, jak by se asi jmenovala vila, kterou by postavila žena stavitelka pro svého milovaného muže? Ale to v tehdejší - byť pokrokové společnosti určitě nebylo běžné a myslím, že by se jejich tehdejší sousedi dívali úkosem na oba dva. Škoda, že už se teď moc často domům jména nedávají, snad jedině když tančí. Ale já teď jmény myslím jména lidská a křestní. A ona je to taky věc celkem nebezpečná, zvlášť pro ty, co nevládnou úplně pevným názorem, protože konkrétní křestní jméno vyvedené hrdě na štítu se špatně utají a - v případě názorového odklonu - i obtížně přetesává, ať už jde o změnu z Aničky na Bětulinku nebo třeba z Adolfa na Klementa.

Možná ale jen muži mají větší tendenci svá vnitřní hnutí nebo aspoň to, co za ně vydávají, vykřikovat do světa. Žijeme v jednadvacátém století a technologie už dnes určitě umožňují udělat plochu pro jméno domu digitálně, aby ji šlo pružně měnit podle aktuální podoby rodinných či společenských vztahů. Kouknete jeden večer, bude svítit Sabinka, druhý večer Nikolka a vševědoucí elektronický display již bude ohlašovat: "…Nikolka, příští stanice Denisa". Budeme pak na sebe navzájem, my muži, svými dočasnými múzami pomrkávat do noci. A budeme věřit, že múzy jednou vše neuvedou na pravou míru.

O relativitě času

Normálně chodím do práce od metra asi deset minut rušnou ulicí. Užívám si přitom zážitků velkoměsta, jezdí kolem mne proudy aut bafajících obláčky štiplavého kouře, potkávám spousty podmračených spěchajících lidí s pohledy upřenými do asfaltové země a kličkuji mezi stíny okolních nepřátelsky se tvářících nabroušeně hranatých budov. Jednou jsem měl trochu více času a uhnul jsem ze své pravidelné cesty. A kupodivu jsem zjistil, že asi 50 metrů od rušné hlavní ulice vede ulice skoro stejně široká, rovnoběžná s tou hlavní, přitom jako by byla zkratkou do jiného světa. Světa, ve kterém je klid, existují tu usměvaví lidé, kteří nikam nespěchají a venčí tu své děti a psy. Když se s nimi potkáte, je to jako na malém městě, nemůžete se jen tak minout - pozdravíte se, popřejete si hezký den, ostatně jarní sluníčko, kterého je tu po ránu nepoměrně víc než na hlavní zakouřené ulici, takový den dozajista předurčuje. Kolem jsou domky s upravenými zahrádkami, na trávě zahrádek raší pestrobarevné jarní květy. Bojím se, že jsem se ocitl ve světě reklamy, zkusím sáhnout na dřevěný plot a ukáže se, že je to jen papírová kulisa a nějaký rejža zařve STOP!!! a produkce to všechno sbalí a odveze tam, kam takový svět patří - do depozitářů, do fundusu. Pak si na ten plot opravdu sáhnu a zadřu si o něj do dlaně nefalšovanou třísku. Ne, že bych byl masochista a skákal díky tomu radostí, ale je mi jasné, že to není žádná kulisa anebo když už, tak aspoň poctivě a fortelně udělaná.

Sem tam už je někdo z obyvatel na zahrádce a něco pleje nebo prořezává stromky. Ptáci, kteří se po dlouhé zimě probudili, neobyčejně krásně zpívají, ale možná zpívají stejně jako všude jinde v Praze, jenom jsou tu o něco lépe slyšet. Není to ale hra na vesnici. Město, které je všude kolem, nejde vypnout a vymazat. Pulsuje nepravidelným rychlým tepem, hučí a halasí, ale jakoby z dálky, jakoby jenom ze sousedství, z jiného města, z jiné země. Občas se z něho ozve siréna záchranky snažící se proplést šňůrami aut směrem k životu, občas se ozve klakson netrpělivce, který už měl někde být a zřejmě není. Oáza, kterou procházím, je sice obklíčena velkoměstem, ale zatím kupodivu odolává. Není obkroužena barikádami ani vozovou hradbou, přesto se - díky fyzice dosud neznámým silám - drží při životě.

Když se nabažím a nedechnu do zásoby na dlouhý den, projdu další spojovací uličkou a jsem zpátky uvnitř. Uvnitř všeho, co se nám na civilizaci líbí i nelíbí, uprostřed burácivého velkoměstského rána, které - ač slunečné - inklinuje ke standardní šedi. Kouknu se na hodinky a zjišťuji, že jsem se deset minut zdržel. Ne proto, že by cesta byla delší nebo pomalejší, ale protože byla o deset minut bohatší. Možná podobně jako Einstein přišel na vztah mezi energií a hmotou, jednou dokážeme naformulovat exaktní vztah mezi časem a bohatstvím. Zatím, zdá se mi, jsme na to neměli dost času.

Přicházím do práce o deset minut později než v zimě a zatím se mi nezdá, že by mi těch pár minut někde chybělo. Relativita času v praxi.

O autocenzuře

Dočetl jsem se, že majitel klubu NBA z Dallasu dostal mastnou dolarovou pokutu poté, co na svém blogu uveřejnil kritiku rozhodčích z posledního basketbalového zápasu. Inu - Amerika nám byla vždycky symbolem svobody, nicméně vždy se snažím nařed zamést před vlastním prahem, takže zvažuji, co potenciálně nebezpečného na svém blogu publikuji já, abych se jednou neprobudil s několika mazanými advokáty zakousnutými do mé šíje. Ale vždyť nic tak strašného nepíšu, zdá se mi, všechny ty vrány, strakapoudi, sousedovi nebo Obamovi psíci, písmena ň - to snad právně (nebo právňe?) řešit nebudou. Ale moment, co Nedělní miniglosy? Probírám se jimi od prvního "čísla" a je to tedy ošklivě jmenovitý výčet apoštolů. Je tady několik článků o JPA, přičemž mu stejně jako v politice sekunduje MTO, několikrát tu mám dra DRA, píše se o PBÉ i ZŠK, o SGR, ano (trochu ztiším hlas), dokonce i o VKL. A to už je, přiznejme si, příliš, to už jde i přes rozorané meze!

Zkouším si položit základní otázku: Lžu? Inu, nebyl bych v sebeodsudku až tak příkrý. Rozhodně nelžu, maximálně si trochu vymýšlím nebo - lépe vyjádřeno - píšu o něco víc než pravdu. Na jednu stranu si říkám, že když nenapíšu k historce o rodokmenu s praotcem Čechem konkrétní jméno pana Béma, zbavím příběh fóru. Na druhou stranu - teprve napíšu-li, že "nejmenovaný český politik objevil ve svém rodokmenu praotce Čecha", jedná se o humor skutečně jemný a jen pro fajnšmekry. Jestli si některý z fajnšmekrů pod zmiňovaným politikem představí třeba Josefa Zieleniece, jde už o prakticky čisté dada, a to taky nemusí být k zahození.

Zítra vstupuje v platnost aprílový "náhubkový" zákon o tom, co se smí a hlavně, co se nesmí o kom napsat. Jako uvědomělý občan bych měl samozřejmě zákon ctít, byť nejsem novinář, nebo spíš možná právě proto. Zkusím se tedy novým zákonem v dalších dnech aspoň trochu řídit a vystříhat se nejhorších excesů. Ale - znáte to - my lidé jsme slabí a občas neodoláme pokušení. Tak kdybych se delší dobu odmlčel, právě vedu nějakou zajímavou právní disputaci anebo mne psaní pro blog prostě přestalo bavit.

Mimochodem, viděl jsem kousky z toho inkriminovaného basketbalového zápasu a musím uznat, že to ti rozhodčí vedli opravdu blbě. A teď mne omluvte, jdu vydělávat na mastnou dolarovou pokutu, na kterou určitě dojde, jen co se NBA naučí česky. Ale copak si dnes můžete být jisti, že její praotec nebyl taky Čech?