O lednových Vánocích

Je kolec ledna. Ještě předevčírem, zdá se, svítil v obývacím pokoji vánoční stromeček, ostatně pořád tu hrdinně stojí času navzdory, nesvítí sice, ale pořád zdobí a chrání si pichlavě svůj prostor u okna. Ze všech načančaných barevných světýlek na baráčcích a zahrádkách v okolí už zbyl jen jeden samotář, který se i do první únorové noci chystá svítit, blikat a připomíná tak minulé - a možná už i ty budoucí - Vánoce. Jak dlouho ještě vydrží? Do zítřka? Do příští neděle? Do Velikonoc?

Ano, občas jsme doma mívali vánoční stromeček až do Velikonoc. Částečně proto, že se nám to tak líbilo, částečně proto, že jsme byli líní ho odstrojit. Stal se vždy skoro členem rodiny. Když jsme se o něj nešetrně otřeli a sestřelili jsme pár jehliček, slušně jsme se mu vždy omluvili. Nikdy jsem proto nerozuměl lidem, kteří své stromečky odhazovali k popelnicím již na konci prosince. K čemu takový stromek, když ani nestihne provonět smůlou svůj dočasný domov?

Myslím, že našemu současnému vánočnímu stromku se u nás líbí. Může mi nakukovat přes rameno, když píšu na počítači, dívá se s námi na zprávy. Když máme dobrou náladu, je spokojený, protože se může uvolnit a protáhnout si větve. Když jsme nabroušení, zdá se, jako kdyby moudře ustoupil hlouběji do stínu svého kouta, jen aby nepřekážel, aby to nezhoršoval. Teď mne sleduje a zdá se, že si užívá svých pactnáct minut slávy, protože se píše právě o něm. Stojí nějak rovněji než normálně, vypadá jako větší fešák než ještě včera. Černá borovička a přesto o ní píšu v mužském rodě. Je to on, stromek, přítel, který si nečiní pražádných nároků.

V některých oblastech Řecka visí vánoční výzdoba po celý rok. Jen před každými skutečnými Vánocemi se žárovičky připojí do zásuvky a všechny ty vánoční komety a svíčky a sněhové vločky a dárečky se na pár dní rozsvítí. Ale i v srpnu v obrovské letní výhni si na tu kometu, na sněhovou vločku, na svíčku, můžete na rozpálené ulici sáhnout.

Vánoce už jsou pátý týden historií a přesto z nich něco milého zůstalo. A zůstane. Do zítřka? Do příštího týdne? Do Velikonoc? Kdo ví! Třeba až do příštích Vánoc jako v Řecku. Pak jen prohodíme stromečky a jmelí a pojedeme dál. Tak šťastné a veselé!

O darovaných koních

Podle starého úsloví našich dědů a bab by se darovaným kopytníkům nemělo hledět na zoubky. Vzpomněl jsem si na to, když jsem si zakládat blog a objevilo se upozornění ve smyslu: Pozor, pamatujte si, že je to tady zdarma, takže to třeba taky nebude pořád úplně stoprocentně fungovat. No, tomu říkám upřímnost a budu-li ji opětovat, uvítal bych ji i jinde.

Mohl bych se tak dozvědět, že ty noviny, co jsem dostal zdarma v metru, vážně škodí zdraví, ať už je používáte ke čtení nebo k méně sofistikovaným činnostem. Ale to mne přece nemůže zaskočit, protože jsou přece zdarma! Co bych tedy od nich měl čekat? Snad že budou psát dobře a ještě k tomu pravdu?

Mohl bych se dozvědět, že po tom volebním guláši, co se zdarma podával onehdy u nás na náměstí, mi bude špatně dvakrát, napřed ihned po jídle a pak ještě dlouhé roky, když si vzpomenu, kdo ho nabíral. Ale co bych přece čekal, vždyť byl zadarmo!

No a když se půjdu zeptat doktora, proč mi dal do sádry pravou ruku, když mi měl vyoperovat mandle, odvětí jen : OK, sorry, ale nemělo by tě to překvapovat, když je to vlastně zadarmo!

Čekáte nějaké zásadní poučení na konec? Nemějte přehnaná očekávání a velké nároky. Obsah i formální kvalita tohoto článku odpovídají faktu, že si ho můžete přečíst zcela zdarma. Tak co byste chtěli, že ano!

Jak se zařadit

Mám radost. Budu-li totiž chtít, bude mi dovoleno svůj blog tzv. tématicky zařadit. Kam se ale zařadit, když jde o blog nový a mám jen mlhavou představu, co vlastně psát. Dobrá, nechám se učinit chytřejším a rozkliknu si nabídku, jistě bude z čeho vybírat. Nu tedy - to opravdu je!

Že by třeba sekce Automobily? No to snad ne, o autech to určitě nebude. I když - kdo ví? Třeba to bude někdy i trochu o autech. Ach jo! Alkoholismus? No to snad opravdu ne! Marně taky přemýšlím, co asi musí splňovat blog, aby se mohl s čistým svědomím zařadit do sekce Andrea Verešová.

Hledám sekci Plky, to by mohlo tématicky docela dobře odpovídat. Ale PLK je pro zdejší komunitu asi moc knižní a archaické slovo. Totéž KYD (používanější je podle očekávání KID i KIT a nečekaně rovněž mezi sklenáři velmi oblíbený KYT). Fejetony v nabídce nebyly a to jsem ani nezkoušel za první republiky používané okouzlující slovo Feuilleton, to jsem se bál, že mi ho můj textový editor podtrhne rovnou dvakrát. Co třeba Celebrity? Ale, ale... trocha skromnosti by neškodilo. Tak tedy taky ne, aspoň prozatím.

A tak po dlouhém a marném pokusu o identifikaci s některou z nabízených sekcí zůstávám nadále tématicky nezařazeným. Sice vím, kam bych mohl při troše dobré vůle patřit, kdyby mne v budoucnu napadlo psát o autech nebo Andree Verešové, ale teď opravdu nevím. Asi prostě nikam.

Ale počkejte! Napadá mne, že bych mohl ze své nezařazenosti udělat ctnost, ustanovit sekci nezařazených a zařadit se do ní. Zdalipak by to - přes zřejmý protimluv - platilo? Třeba je nás dokonce takových víc a třeba dokonce hodně. Pak tedy volám: Nezařazení všech zemí, spojte se! Spojte se a zařaďte se do kategorie nezařazených. Nebude dlouho trvat a mezi nás nezařazené určitě začnou přicházet i ti dříve zařazení (Andrea nakonec přejde jistě také).

Pak se nám to bude na tom našem světě žít. Nezařazeně!

O chřipce a psím blogu

Tak prý už jsem v naší galaxii poslední, kdo ještě nemá svůj blog. I pes Baracka Obamy včera zveřejnil své diskusní stránky, co jsme se na ně všichni načekali! Už jen to starobylé latinské heslo v záhlaví: "Bez blogu propříště ni kosti" (v takhle otrockém překladu do češtiny ovšem bohužel nevyzní ta krásná slovní hříčka).

Tedy zastyděl jsem se. Nebude to trvat déle než 3 minuty, pravil návod, a tak jsem během slabé hodinky prošel všemi standardními kroky, řekl jsem na sebe vše, co bylo třeba, se vším jsem souhlasil, protože podle dávného zvykového práva - když s něčím nesouhlasíte, na svobodném webu si ani neškrtnete. A jsem tu! Jsem tu s vámi, mezi vámi, vedle vás, tuším vás všude kolem, jen nejste vidět. Konečně i já teď budu žít plnohodnotný život. Mana nebeská pro samotářské exhibicionisty se sklony k flagelantství!

"Vítá vás blog Petra Vápeníka", povídá obrazovka. Zažívám pocit rozdvojení, jsem přece tu a přece se sám vítám, konečně důkaz paralelních světů. "I já tebe tedy vítám, Petře, buď pozdraven", odpovídám si polohlasem. Dnes ještě mám omluvu pro své podivné chování. To ta horečka, řeknou si s pochopením lidé okolo mne a ztiší ještě více hlas. Mohlo by to být horší.

Ano, přiznávám, tento víkend jsem si po dlouhé době dopřál zvláštní dámskou návštěvu. Přišla slečna Chřipka, rozverné děvče. Nevěřili byste, jak dokáže člověka rozpálit. Mohu ještě návdavkem pošeptat, že jsem z postele vstal jen párkrát a nerad, tak intenzivní zážitek to byl. Ještě teď se se mnou vše motá!

Tolik věcí jsem chtěl o víkendu udělat a stihnout. Je neděle v noci a já mám jen zbytky chřipky a blog.

Zítra všechny polehčující okolnosti pominou a já se budu muset postavit čelem k výsledkům svých delírií. "Dřív než ty, Peter, bude mít blog i můj pes", říkával mi přítel Barack. Ale bylo to o fous!