První a poslední slunce deštivého dne

V sobotu jsme absolvovali další z naučných vycházek v rámci dlouhodobého cyklu Pražské domy, ve kterém procházíme postupně všechny domy - nejprve na Starém Městě, pak na Novém Městě a aktuálně na Vyšehradě - podle čísel popisných. Tentokrát jsme trefili deštivý a temně zamračený den, jenže - samozřejmě po náležitých přímluvách - nás chrání Madona vyšehradská zvaná Dešťová Madona, takže pršet přestalo téměř zároveň se zahájením vycházky. Ano, déšť se podařilo zaplašit, ale nebe se neroztáhlo a po celou dobu vycházky bylo vytrvale zataženo a temno, pro focení bohužel nic zajímavého. Tato vycházka tedy u mne v archivu zůstane bez použitelné fotodokumentace.

Jenže - po každé vycházce je samozřejmě třeba podrobně rozebrat všechny při vycházce nakousnuté (a mnohé další) informace a související příběhy, tak jsme v malé skupince zašli na pár piv do hospůdky přímo na vyšehradských hradbách. Když jsem po nějaké době z hospůdky vyrazil domů, poprvé toho dne zrovna vykouklo zpoza potrhané oblohy sluníčko, právě včas, aby stihlo zapadnout za pražský obzor. A tak jsem nakonec těsně před setměním přece jen stihl na vyšehradských hradbách udělat pár obrázků, na kterých sluníčko aspoň maličko ukázalo, čeho by bývalo bylo přes den schopno, kdyby k tomu bývalo dostalo příležitost. 

Vždycky se najdou šťastlivci, pro které slunce svítí, i když pro všechny ostatní už zhaslo :-). Televizní věž na Žižkově ovšem normálně nemá růžovou barvu, to jen takhle večer, když na ni svítí zapadající pýřící se slunce ve směru od Vyšehradu.

 

Kdysi to býval hotel Fórum (v porevoluční euforické době se chvíli uvažovalo i o tom, že by tohle jméno mohla převzít i zdejší stanice metra, původně Gottwaldova), později Corinthia (to už nikdo pro metro nenavrhoval a všichni byli rádi, že se to tu jmenuje docela normálně Vyšehrad), dnes hotel patří do skupiny Czech Inn. Ale zapadající slunce se v něm odráží bez ohledu na aktuální název na fasádě pořád stejně krásně.

 

 

Zatímco Nuselské údolí pod velkolepým mostem se zanořilo do tmy, na chviličku se v dálce nasvítil i 140 metrů vysoký komín teplárny v Michli.

Než jsem se dostal metrem z kdysi zamýšlené stanice Fórum na Hlavní nádraží, byla už tma jak v pytli. Nu, je tu říjen a akcie noci postupně posilují. Ještěže ozvěny prvního a zároveň posledního slunce deštivé soboty zůstaly dochované aspoň na pár obrázcích na mé datové kartě.