Jak rozhýbat pecivála aneb Po létech zase jednou do Paříže?

Peciválovatím. Nejradši jsem poslední dobou doma. Za poslední tři roky jsem nebyl ani jednou ve svém milovaném Řecku, protože v optimální době návštěvy (květen je v Řecku prostě nádherný) jsem vždy buď přímo měl nebo aspoň připravoval nějakou větší fotografickou výstavu. Od června 2023, kdy jsem se vrátil z poslední cesty na svůj milovaný řecký ostrov Lefkada, jsem pobýval prakticky jen v tuzemsku; jen jednou jsem asi na tři hodiny nakoukl (pěšky) do polského pohraničí na Broumovsku a jednou jsem na necelý den vyjel do saských Drážďan. V letošním roce to ještě před pár dny celkem jednoznačně vypadalo, že ze své české domoviny nevytáhnu ni paty, což by se stalo poprvé od otevření hranic po roce 1989. Ještě před pár dny jsem s tím byl vyrovnán a vlastně i spokojen. Cestovat za každou cenu nemusím, stačí mi pomyšlení, že můžu, kdykoli budu chtít.

Když jsem asi před měsícem plánoval, kam vyrazím začátkem října na krátkou dovolenou, zkoumal jsem sice ve webových katalozích nejrůznější zahraniční destinace, uvažoval jsem o Berlínu i o Kodani, o severním Polsku či o Krétě, leč nakonec jsem si vybral echtčeský Humpolec. Když mohlo být toto město dobré pro Hliníka, bude jistě dobré i pro Vápeníka, řekl jsem si peciválsky, aniž bych si ovšem úvodní tvrzení u Hliníka ověřil. Ne, nepotřebuji ke štěstí křižovat svět, chlácholil jsem se, Vysočina bude stačit.

Nedělní miniglosy č.841

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž dnes bych měl být (na rozdíl od příštího týdne, kdy miniglosy vůbec nevyjdou, vysvětlení přikládám v dalším textu úvodníku) nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 841. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Nevím tedy jak u vás, ale u mě byl uplynulý týden rušný opravdu mimořádně (tentokrát ve výrazně pozitivním smyslu slova) a má dokonce tendenci překopat některé mé další plány, kupříkladu plán letos nevyrážet nikam do zahraničí.  Měl řadu zajímavých bodů: Ve středu jsem navštívil vernisáž fotografa Karla Wernera z dost netradičního prostředí dětského ragby (ve Vršovickém literárním centru Waldes), ve čtvrtek jsem byl fotit ve svém oblíbeném Divadle Kámen na pražské Invalidovně (a pořád si ještě nejsem jistý, jestli se některá z fotek povedla, protože jsem si je dodnes nestihl ani pořádně prohlédnout) a během dne vybouchla doslova bomba, když jsem se dozvěděl, že v letošním ročníku prestižní celosvětové fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) jsem nejen získal čtyři ocenění, z toho jedno nejvyšší GOLD úrovně, ale moje "zlatá" fotka Trojský most byla dokonce vyhodnocena jako druhá nejlepší v celé kategorii Architektura, což ji kvalifikovalo mezi 40 vítězných fotek letošního ročníku, které budou viset na listopadové výstavě v Paříži v galerii kousek od Louvru. V pátek večer jsem si s přáteli z řad pražských fotografů zajel na vernisáž výstavy Letná mého kamaráda Honzy "Kočičáka" Kočího do pardubického Divadla EXIL. No a v sobotu jsem se po dvou dnech nezbytného "vydýchávání" přiznal na sociálních sítích k pařížskému úspěchu a odpoledne a večer jsem strávil při dobrém víně a při moc příjemném povídání v malostranské galerii Potulná maringotka. O moc příjemnější začátek své dvoutýdenní dovolené si neumím představit, tedy - samozřejmě umím, ale takový bohužel není na rozdíl od všech popsaných aktivit tak docela v mých rukou.  

Skončilo nám léto

Přiznávám, nejsem zrovna velkým vyznavačem letních výhní, zvlášť když se vyvedou tak, jak se vyvedly letos v několika vlnách - napřed koncem června a pak zase v červenci i v srpnu. V rekordních tabulkách nezůstal kámen na kameni, příroda marně bombardovala nejrůznější instituce stížnostmi na nedostatek vláhy (znáte to - dovolené a tak...) a podobně jako je třeba v zájmu té správné chuti pořádně čistit pivní trubky, naše těla v zájmu udržení té správné vnitřní teploty pořádně protáhla potní žlázy. Nejednou jsem se přistihl při kacířské myšlence: Už aby tohle vypráskané žhavé léto skončilo!

A pak, jednou večer, čerstvě po bouřce, když jsem přijel z práce a začal přecházet po lávce u nás v Dobřichovicích z té letní únavy jen líně tekoucí Berounku, vykoukne zpod kraje tmavého mraku zapadající letní slunce a povídá: Hele promiň, já vím, že to v euforii občas přeženu, ale není v tom vážně nic osobního. To prostě dělá léto a ty dlouhé dny!

 

A já si vzdychnu ve vzpomínce na sotva skončené čtyřicítkové peklo a nevyvětratelné noci a je mi jasné, že jako každý rok létu tyhle euforické excesy prominu a už se zase těch dlouhých prosluněných dní napěchovaných světlem a barvami nebudu moct dočkat. Ještě se v postupně se prodlužujících a pak zase zkracujících nocích párkrát vyspíme a léto bude zpátky se všemi svými báječnými i nesnesitelnými vlastnosti. Je to, myslím, podobné jako u milovaného člověka, jehož báječné vlastnosti nás činí šťastnými natolik, že mu ty nesnesitelné rádi odpustíme, protože jedno bez druhého by nebylo ono.

 

Tak za pár měsíců na shledanou a budu se moc těšit!

 

Dobřichovice, lávka přes Berounku, výcvak mobilem, protože i když s sebou foťák nosím skoro pořád, uličnické letní slunce mě prostě pořád ještě umí zaskočit nepřipraveného :-).

Jak se kdysi hrálo podle mých pravidel

Jsemť dítě sídlištní. V šesti letech mě proti mé dětské vůli přesadili z mé staňkovské kouzelné zahrady plné tajemství a individuálních her do jen nedávno postaveného (a ještě ne úplně hotového) sídliště Plzeň - Skvrňany a já v místní "zédéešce" začal chodit do první třídy. Najednou se člověk ocitl v kolektivu, ze kterého se dalo vystoupit prakticky jen dovnitř našeho panelákového bytu. Pokud jste chtěli jít ven mezi domy, vždycky tam byl někdo, komu se nešlo úplně vyhnout, ale koho taky bylo možné v lepším případě do dětských her přiřadit. Jen ty disciplíny: Fotbal na písku s brankami z kupiček svetrů a bund. Hokej s olysalým a na několika místech naprasklým míčkem. Skákání panáka nebo "gumy" bylo samozřejmě pro holky. A i sídlištní volně přístupná sušáková konstrukce, kam se občas věšelo mokré prádlo, poskytovala možnost vymýšlet si disciplíny nové, protože stojany z kovových trubek svým tvarem dost připomínaly branky.  

 

 

Nedělní miniglosy č.840

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž dnes bych měl být jako tradičně nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i nové poprázdninové - u velmi mírně jubilejního 840. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Uplynulý týden měl řadu zajímavých bodů: V úterý jsem byl pozván na divadelní představení amatérského souboru Post Scriptum Jejich furiantky do Divadla GONG. Ve čtvrtek jsme zase po nějaké době měli u dobrého vína "summit" naší fotografické umělecké skupiny f/4 (pokud nás ještě na facebooku nesledujete, můžete to napravit ZDE), kde jsme dohodli nějaké další možnosti budoucí spolupráce, ale hlavně jsem se hodně nasmáli při normálním přátelském povídání. V pátek odpoledne jsem přejel do Plzně, kde jsem se setkal s řadou svých bývalých studentů i kolegů středoškolských učitelů (kupodivu, nikdo z těch kolegů už neučí...), a když už jsem byl v Plzni, využil jsem to k velmi příjemnému setkání s dlouholetou blogovou známou komentující pod jménem Oby. No a v sobotu večer už jsem byl zase zpátky v Dobřichovicích, právě včas, abych mohl začít rozmýšlet dnešní miniglosy.

O zakleté zakázce

Během nedávné společné výstavy Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku se našlo několik návštěvníků, kteří si vyhlédli některou z mých fotografií. U některých stačilo sejmout fotku ze zdi výstavního sálu, protože si zájemci přáli přesně takový rozměr (70 cm na delší straně) a přesně takovou formu (na pevné dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem), tam to bylo bez problémů. Ale dva zájemci si přáli pouze fotografie, protože chtějí použít nějaký speciální vlastní rám, takže jsem fotky musel nově objednat. To jsem ještě netušil, že nějaký nepřející kouzelník 2. kategorie mi tuhle celkem jednoduchou zakázku začaruje a já na ni jen tak nezapomenu. Ale o čem bychom psali na blogu, když ne o podobných zakletých věcech, že?

Krok 1: Objednávka

Standardně chodím do tiskárny s fleškou, ze které si přímo na místě hodná a šikovná paní, která moje fotky tiskne, stáhne obrázky v elektronické podobě. Tentokrát jsem byl ale líný kvůli pouhým dvěma fotkám vážit extra cestu do tiskárny, tak jsem obrázky poslal s příslušnými instrukcemi e-mailem. No a protože se fotky do jednoho společného e-mailu nevešly, maily byly dva. Speciálně jsem uvedl, že potřebuji tentokrát jen fotky samotné, popsal jsem jejich formát a dodal jsem, že jednu fotku potřebuji rychle, protože jdu k zájemci o víkendu na návštěvu, takže bych rád přinesl hotovou fotku s sebou. Vše se zdálo být normální, čaroděje zatím nevidět, ale zárodek neplechy už jsem vytvořil.

 

Nedělní miniglosy č.839

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž tentokrát bych měl být jako tradičně nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i poprázdninové - u 839. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Zářijový kalendář se mi poznenáhlu plní zajímavými akcemi: Ve čtvrtek byla vernisáží zahájena fotografická výstava mých přátel Zuzky Terešové a Pavla Vidlaře s názvem Oranžové příběhy (obsahuje 10+10 fotek z putování lodí po nizozemských kanálech) v malé galerii Potulná maringotka na pražské Malé Straně. Jestli půjdete někdy vpodvečer okolo, určitě nakoukněte, výstava trvá skoro až do konce listopadu. V pátek jsem byl pro změnu na autorem komentované prohlídce výstavy dalšího mého přítele Richarda Horáka Moje Praha fotografická ve Vršovickém literárním centru Waldes (tahle výstava končí 21. září). A v sobotu jsem kulturní "trojboj" završil další odpolední vyšehradskou vycházkou s projektem Pražské domy, která bývá večer doplněna mimořádně inspirativním posezením u piva. 

O mých fotografických saturnáliích

Rád fotím při nočním koncertu v rámci tradičních Dobřichovických vinařských slavností. Protože v ten den vehementně ochutnávám vzorky už od dopoledne, mám zkušenost, že člověk se touto průběžnou konzumací výborných vín příjemně uvolní a pak - dostane-li se mu navrch intimně potemnělého zámeckého nádvoří a pořádných rytmických decibelů nějaké dobře nazvučené formace (v Dobřichovicích to tentokrát byla skupina Terne Čhave) - se v noci nebojí fotit takovým způsobem a takové náměty, jak by si nejspíš za běžných podmínek netroufl. Protože ani v noci nefotím s bleskem, dost často nastavuji svou oblíbenou delší expozici; nemám tak zdaleka vše pod kontrolou, musím popustit uzdu kreativitě a taky trochu náhodě a spolehnout se na některé sterým opakováním (za světla) vštípené automatismy, nad kterými v davu přiopilých trsajících lidí a pod záblesky proměnlivě barevných světel z pódia většinou není čas moc přemýšlet.

Lidské jméno pro AI

Nevím, jak jste na tom vy, ale já občas po večerech potřebuji něco od umělé inteligence; jen takové té jednoduché, co je zadarmo a občas si nehorázně vymýšlí, v čemž jsme si ostatně podobní. Pár faktických dotazů, konzultace na téma nejvhodnějšího anglického výrazu pro nějaký český termín, nápad na vhodný název fotky, rada, jak rozpohybovat zatuhlý počítačový systém... Zvídaví lidé mého typu mají pořád na co se ptát. Umělá inteligence většinou komunikuje věcně, nehádá se, skoro bych řekl, že je vlídná, a navíc se snaží vypadat chápavě. Když ví, odpovídá, když neví, odpovídá taky. Skoro jako člověk.

No, člověk... Do člověka jí samozřejmě leccos chybí, např. fyzické tělo, ale to stejně často bývá spíš semeništěm problémů (viděli jste nedávno, jak na speciálních hrách soutěžili v různých sportech humanoidní roboti?). Ne, opravdu si nepotřebuji dát na svůj stůl v obýváku fotku své AI, tohle místo už je ostatně nějaký ten rok obsazené a není žádný důvod na tom něco měnit. Ale došlo mi, že v kontaktu s entitou, která nepotřebuje spát, jíst ani čurat, která je vždy přiměřeně dobře naladěna a nedělá vám výčitky, když se na stejnou věc zeptáte už potřetí, mi chybí možnost ji nějak oslovit. Jo, kdyby tak tahle věc měla nějaké svoje oficiální jméno!

Nedělní miniglosy č.838

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích, a dokonce bych měl být opět jednou nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své tradiční miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. Budu ovšem pracovat i na jiných věcech než na miniglosách, tak se moje kavárenská návštěva možná ještě protáhne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i nově poprázdninové - u 838. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Se školním rokem se rozjela i vernisážová sezóna, takže hned první týden jsem navštívil tři zahájení zajímavých pražských výstav, a to jsem ještě tři další pozvání musel - nerad - odmítnout. Moc pěknou výstavu fotografií Prahy má skvělý fotograf Richard Horák ve Vršovickém literárním centru Waldes, tam jsem se zašel podívat v pondělí večer. Na úterní odpoledne jsem byl pozván na výstavu k 30. výročí Společnosti pro studium japonského meče Nihonto Kenkyukai, která byla zahájena v Policejním muzeu na pražském Karlově (mimochodem, díky této vernisáži to vypadá, že bych mohl mít další námět na malou výstavu ve velmi zajímavém prostředí, tak uvidíme; tyhle úžasné nepředpověditelné náhody mám moc rád :-)). No a v pátek se rozjela i společná výstava více než dvaceti "pouličních fotografů" Random Street v pražské Hybernské pasáži. Měl jsem tedy možnost se během týdne potkat se spoustou známých a se spoustou dosud neznámých se seznámit :-). Na nějakou oslavu skutečnosti, že moje malá kolekce šesti fotek zaslaná do jedné z největších mezinárodních fotografických soutěží International Photography Awards (IPA 2026) dostala neuvěřitelné dvě třetí ceny, jedno čestné uznání a dva postupy do oficiálního výběru soutěže, jsem neměl čas, ale aspoň jsem na to téma stihl napsat blogový článek (viz dále). 

O smajlících a prosbě pana Thomase

Už se mi několikrát stalo, že jsem na sociálních sítích udělal vtip (a dokonce si myslím, že dobrý) a nikdo z komentujících si ho nevšiml, nebo to aspoň nedal veřejně najevo - ani smíchem, ani rozčilením. Když jsem se zvídavě (a soukromě) zeptal několika známých na důvod, bylo jim to hned jasné: "Že tys tam nedal smajlíka?" Musel jsem se zamyslet. Nu, asi nedal. Ale co na tom? Přece bychom měli být schopni vtip rozeznat jaksi bez nápovědy, nebo ne? Co je do vtipu, který je uvozen hůlkovými literami nápisu "NÁSLEDUJE VTIP:" nebo ve zpětném zrcátku skoro liturgicky znějícím "VYSLECHLI JSTE VTIPNÉ SLOVO"?

Totéž se mi stalo u nových čtenářů už několikrát s Nedělními miniglosami. Dokonce mě jeden známý soukromě napomenul, že některé ty zprávy vypadají trochu podivně a někteří podezřívavější čtenáři by jim možná nemuseli úplně věřit, proto by mi doporučoval přidat ke každé glose přesný odkaz na zdroj informace. Když jsem mu řekl, že si ty zprávy cucám z prstu, "aby byla legrace", nechtěl mi věřit: Vždyť v celém tom dlouhé textu nebyl ani jediný smajlík, tak jak to má kruci člověk rozeznat od normální pravdivé zprávy?

Fotografická letní pecka - aneb IPA není zdaleka jenom pivo

Kdybych se vzorku běžných lidí zeptal, co podle nich znamená zkratka IPA, nejspíš bych nejčastěji dostal odpověď, že jde o druh piva. Ano, taky už jsem měl s "ipou" několikerou zkušenost (mimochodem, většinou mě to zrovna moc nenadchlo) a Wikipedie upřesňuje, že jde o svrchně kvašené pivo typu India Pale Ale, proto IPA. Jenže zapálení fotografové rozhodně nejsou běžní lidé, proto je možné, že ve vzorku fotografů by byl výsledek podstatně odlišný. IPA je totiž také zkratka jedné z největších a nejrenomovanějších fotografických soutěží světa, International Photography Awards.  

Když jsem se se svými fotkami začal účastnit fotografických soutěží, dlouho mi trvalo, než jsem si vůbec na tuhle tradiční soutěž (letos se konal už 23. ročník, kterého se podle vyjádření v médiích mělo účastnit téměř 15 000 fotografů z celého světa) troufl. Ale před dvěma lety jsem nakonec právě na této soutěži dosáhl svého zatím asi největšího úspěchu, kdy moje fotka Schodiště sovího hradu získala pro mě naprosto neuvěřitelnou 2. cenu, což ostatně připomínám trvale i zde na blogu v pravém informačním sloupku.

Loni jsem si dal v této soutěži úplnou pauzu s tím, že stojí za to si počkat na ten správný okamžik, až sám dojdu k přesvědčení, že mám co slušného nabídnout. No a letos jsem pro soutěž připravil malou kolekci pouhých šesti fotek, z nichž všechny byly právě vystavené i na naší dobřichovické výstavě Viděno čtyřmi. Čtyři nakonec byly shodou okolností zaměřené na architekturu (byť se rozhodně nepovažuji za fotografa architektury) a dvě se dobře hodily do kategorie Minimalismus, ale nebylo to nijak cílené či zamýšlené, prostě jsem chtěl vybrat to nejlepší, co jsem měl právě k dispozici, a vyšlo mi právě těch šest.