Stránky

pátek 15. května 2026

Jízdenka do jiného světa

Rozbil se mi doma jeden ze šuplíků s mým archívem. Jak byl plný drobných zbytečností které mají význam jen pro mne a pro nikoho jiného, ztěžkl a drobátko se ve skříňce vzpříčil, takže nešel dovřít. Několik dní mě pak svou nedovřitelností vybízel k nápravě; to přece nebude nic těžkého, většinou stačí všechny věci ze šuplíku vyjmout, polohu napravit a vyjmuté věci - samozřejmě po náležitém probrání a vyhození všeho, co se časem stalo postradatelným i z pohledu vzpomínek - opět do šuplíku vložit. A tak jsem na dva večery zabředl do archiválií různého druhu i stáří.

Našel jsem toho nepřeberně, s velmi rozdílnou mírou významu, řadu věcí jsem už ani nedokázal přiřadit k nějaké konkrétní akci. Pak jsem ale narazil na starý, rukou psaný kousek papíru. Je z 28. července 1992 a nějaká paní Jarošová nebo Jarošková nebo možná Janošková mi na něm vystavila jízdenku na přímý autobus z Prahy do jihofrancouzského Avignonu, jízdenku, která pro mě v té době byla doslova jízdenkou do jiného světa. Jízdenku, o které snad stojí za to napsat i sem, do zatím nepříliš košaté rubriky Perličky z archivu.

V roce 1990, kdy se konečně zase začalo dát volně cestovat za západní hranice, jsem bohužel dlel na vojně, o rok později jsem na pár dnů zkušebně vyjel do Paříže (což byl jen o pár měsíců dřív ještě zdánlivě nesplnitelný sen mých mladých let), do Vídně a nakoukl jsem i kousek do západního Německa, vždycky znovu a znovu překvapený tím, že to jde, a nervózní z toho, jestli to zase není jen na chvilku - zlehýnka přičichnout a pak zase marš domů za ostnatý drát, jako tomu bylo dřív.

Až na léto roku 1992 jsem si připravil svou první opravdu velkou cestu mimo domácí území: Zrušil jsem vkladní knížku, na kterou mi babička s dědečkem jako dítěti spořili sem tam od svých úst utrženou stovku, prodal jsem pár mincí (připouštím, trochu jsem tehdy kupce "natáhl", ale tehdejší cíl v mých očích zpětně ospravedlňoval použité ne zcela kalé prostředky. Při tehdejších drakonických kurzech československé koruny vůči světovým měnám byl rozpočet na měsíční cestu hodně "utažený" a bylo mi jasné, že za průměrných cca 50 francouzských franků denně se během cesty moc nerozšoupnu, ale to pro mě bylo tehdy úplně nepodstatné. To důležité byla cesta sama, ukázka toho, že to jde a že svět je o mnoho větší, než se jeví žábě sedící na dně studny.

 


13. srpna roku devatnáctistého dvaadevadesátého jsem se tedy s obrovitým těžkým batohem dostavil k autobusu na pražské náměstí I. P. Pavlova k dnes již dávno neexistujícímu hotelu Kriváň, abych se odpíchl ke své první životní velké cestě. A protože můžu i po tak dlouhé době nakouknout i do jiné pro mě podstatné archiválie - svého tehdejšího cestovního deníku, který se taky uchoval až do dnešních dnů, mohu si připomenout i "on-line pohled očitého svědka", který se dnes běžně píše na sociální sítě, ale tenkrát se psal rukou do sešitu:

13. srpen 1992, 16:45 - Po mírných peripetiích jsme se rozjeli. Batoh těžkne a neumím si představit, že bych ho měl nést po celou dlouhou měsíční cestu. Začínáme se proplétat pražskými ulicemi, já jedu poprvé v celkem moderním Neoplanu (kde Karoso, kde jsi?) a tíží mě pomyšlení, co všechno z batohu bych měl sníst, aby se dal uzvednout. To se to veze! Je tu plno různých mačkátek, páček a jezdítek, ani nevím, k čemu to všechno je, ale jede to rozvážně a měkce. Venku se zatáhlo, obloha vypadá jako ukřivděné děvčátko, které se už už chystá natáhnout moldánky. Není divu, že přituhuje: Za chvíli budeme v Plzni, takže Alpy se blíží! 

Za čtyři hodiny jsem byl na hranicích, při jejichž přejíždění mi ještě dva a půl roku po pádu komunistického režimu běhal mráz po zádech. V sedm ráno jsme dorazili do Ženevy, dopoledne do Lyonu odpoledne do cílového bodu v Avignonu. Co mě všechno následující cca měsíc čeká, jsem netušil a bylo mi to v tu chvíli jedno. Byl jsem v jižní Francii a když je člověk poprvé svobodně na takovém místě, zdá se mu, že může všechno. Jedinou povinností pro mne bylo vrátit se po čtyřtýdenním putování jihem Francie až k pobřeží Atlantiku a zpět zase na autobusovou zastávku do Avignonu, protože mi paní Jarošová, Jarošková či Janošková vystavila rovnou i zpáteční jízdenku. Ale bylo jasné, že tenhle měsíc bude dlouhý - a jak věřím (a s odstupem 34 let už můžu i dosvědčit) - s drobnou dopomocí průběžných zápisků v obyčejném školním linkovaném sešitu A5 snad i nezapomenutelný.  

Díky tomu dnešnímu kousku zašlého papíru z rozbitého šuplíku se mi úplný začátek tehdejší cesty do Avignonu připomněl docela podrobně; ostatně v tom právě, myslím, tkví smysl podobných domácích archivů a archiválií, že nás jako výkonný létající koberec dokážou přenést mnoho let do minulosti a zadrnkat na strunky většinou cizím očím neviditelné a nerozluštitelné. 

I když s mým - po těch letech asi o půl metráku těžším - tělem musí dnes mít tyhle létající koberce o dost náročnější práci, zjevně pořád fungují! :-) 

12 komentářů:

  1. Lezarts
    Takový rozbitý šuplík vzpomínek může být i hezkým prožitkem :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě tu na mě pořád čeká hlavní část archívu na gauči, až se uvolím ji zase vložit do šuplíku :-).

      Vymazat
  2. Vzpomínám, jak jsem v devadesátkách, v době kdy už všude jízdenky tiskl počítač, koupil v Kojeticích u Prahy klasickou kartonovou jízdenku....Schoval jsem si ji také, ale už o ní nevím...To tam ještě byli ručně ovládané závory...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě v roce 2002 jsem koupil kartónovou jízdenku na nádraží Praha - Veleslavín.

      Vymazat
    2. Znám dva lidi, co vlakové jízdenky sbírají.

      Vymazat
    3. Taky jsem pár kartónkových jízdenek při úklidu našel.

      Vymazat
  3. Carlos Sardá Vidal15. května 2026 v 10:24

    Bohužel jsem si nikdy nedokázal vést pravidelně deník. Na druhou stranu, možná je dobře, že si vystačím s tím, co si hlava uchovala (byť se vaporizace uchovávaných dějů zrychluje rok od roku více a více). Ten podivný pocit kolem žaludky při projíždění hranic si taky dobře pamatuju. Hlavně před revolucí, kdy jsem sice, jako cizinec, mohl téměř bez problémů vycestovávat, ale za to si mě celníci vždycky pěkně vychutnali. Asi že sami vycestovat nemohli :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U mě je deník suplovaný blogovými zápisky. Ale tehdy při cestě jižní Francií jsem si dělal během cesty základní zápisky, které jsou mi teď k užitku, protože si z cesty pamatuji již jen významnější útržky.

      Vymazat
  4. Všechny kdo si vedou deník obdivuji. Párkrát jsem to začala zkoušet, ale nakonec to vždy skončilo stejně. Deník letěl do koše.... ovšem ochudila jsem se tak o spoustu vzpomínek, pravda, ale něco mi už tehdy nahrazovaly fotky. Sice takový to pubertální focení, ale zase mi na nich zůstávají ti, které už z různých důvodů nevídám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On sice můj blog nemá formu deníku, ale fakticky jím je, protože důvody proč píšu nějaký článek, mívají bezprostřední vazbu na to, co se právě děje, i když to tak nezúčastněnému úplně nepřipadá :-).

      Vymazat
  5. Petře, dalo by se říct, že díky rozbitému šuplíku, mohl vzniknout báječný vzpomínkový článek. 👍👍Deníky si vedu při našich cestách, původně jsem jen zapisovala ujeté kilometry, tankování a navštívená místa. Až později jsem se stala poněkud epickou.
    Mám na půdě krabici, ve které mám své vzpomínky na dobu studií, včetně fotografií. Pro sebe jí nazývám "krabice před Havlem".
    Stejné pocity, které jsi zažíval při překračování hranic, jsem měla také. Když jsme začátkem prosince 1989 překračovali v Halámkách hranice a zvedli před námi závoru z poctivého kmene stromu, mísili se mé pocity mezi mrazením a dojetím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, přesně takové ty pocity při přecházení či přejíždění hranice byly a v některých situacích u mě dosud jsou, např. když jsem s odstupem čtvrtstoletí pěšky překračoval hranice v místech, které jsem v roce 1990 jako voják základní služby čistil od ženijních zátarasů :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.