Kdo si na můj blog chodí pravidelně či aspoň občas číst, dobře ví, že to byl od začátku blog cíleně "autorský", tedy sestávající téměř výhradně z toho, co jsem sám napsal (ať už to byly fejetony, glosy, básničky, povídky, haiku, reportáže či cokoli jiného), nebo co jsem vlastnoručně vyfotil. Jen zcela výjimečně jsem používal delší citace z cizích zdrojů, např. ukázky z knížek nebo filmů, nebo převzaté obrázky, např. tam, kde jsem ze závažných důvodů nemohl použít svoje vlastní. Dnes ale pro účely blogového článku s potěšením využiju text, který napsal od začátku do konce někdo jiný. Jedná se o text kunsthistoričky Lucie Váchové, která pracuje především pro Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a je též "dvorní kurátorkou" všech výstav v Divadle Kámen. Text doprovází moji aktuální fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, kde budu mít v sobotu 8.11. od 17:00 a ve středu 12.11. od 19:30 dvě komentované prohlídky, takže si budu moct s návštěvníky pěkně podrobně popovídat o tom, jak vystavené fotky vznikly a předpokládám, že přidáme hovory o focení obecně, o zajímavých fototechnikách, o estetice nebo jen tak - o životě :-).
Připouštím, že nemám výslovné svolení autorky ke zveřejnění právě zde na blogu, ale vzhledem k tomu, že text je přímou součástí výstavy (visí na zdi) a je volně k dispozici i v informacích o výstavě na webových stránkách Divadla Kámen, řekl bych, že proti přetištění textu právě zde na mém blogu nebude mít paní kurátorka námitky.
Tak věřím, že příliš nezlenivím, když protentokrát využiju toho, že si se sestavením textu lámal hlavu někdo jiný a já budu jen zlenivěle "točit mlejnek" a u toho se budu upejpavě usmívat. Slibuji, že veškerou takto uspořenou energii dám ve prospěch anoncovaných komentovaných prohlídek, tak se přijďte podívat, moc rád vás uvidím a věřím, že si užijeme zajímavý a příjemný večer.
Soubor černobílých snímků Petra Vápeníka nazvaný Černobílá minima a vybraný z několika cyklů vznikajících v posledních třech letech, odráží fotografův citelný zájem o detail i základní tvary nalézané v lidském i mimolidském světě. Potřeba experimentovat s redukovanými formami, pravidelnými strukturami či fragmenty architektury, ale také zaznamenávat střídmé linie a harmonické biomorfní hmoty, se pojí se snahou oprostit se od vizuálního smogu a zaměřit se na podstatu zachyceného výjevu. K tomu autor poznamenává: „V době přehlcení počitky ze stále komplikovanějších obrazů excitujících lidské vnímání jde o záměrný návrat k základním prvkům vizuální řeči využívané fotografií – k linii a tvaru, ke světlu a stínu, ke klasické stupnici šedi, o návrat, který – jak věřím – může přinést kýžené zklidnění bez toho, aby rezignoval na zachování nezbytného napětí mezi jednotlivými prvky.“
Snímky Černobílé linie, Planetárium nebo Z okna Josefa Sudka svým rytmickým opakováním prvků a čistotou forem, stejně jako nenápadnou poetikou, odkazují k principům moderního umění a avantgardní fotografie. Zároveň nezapřou, vedle snahy zdůraznit estetickou stránku nahlížených věcí, také potřebu koncentrovat se a hledat ve svém okolí rovnováhu. Promítá se do nich i dlouhodobý zájem autora o rozmanitost stavebních slohů a o specifické architektonické prvky. U snímků Jin a jang nebo Vlání a Černobílý sen naproti tomu fotograf klade důraz na oblé a rozostřené tvary, jež zachytil jako důsledky působení přírodních živlů či jevů nalézaných při procházkách krajinou. V obou případech zaznamenává střípky reality, prchavou náladu místa i konkrétní chvíle a neusiluje o zdůraznění užité techniky, díky které snímky, následně jen minimálně upravované, pořídil. Ať pracuje s digitální fotografií v běžné viditelné části spektra nebo s fotografií infračervenou, kde většinou využívá delších expozičních časů, víc než objektivní obraz skutečnosti hledá nové souvislosti a pohledy na ně. Petr Vápeník si ve vybraném souboru, podobně jako u snímků focených z prosklených výloh a hladkých povrchů budov, pohrává s iluzí a zdůrazňuje detaily, kterým propůjčuje primární roli. Záměrně tak deformuje realitu, aby nabídl další či jiné a nejednou překvapivé možnosti jejího vnímání.
Lucie Váchová
Myslím, že takový dobrý kunsthistorik je schopen uvidět i to, o čem autor nemá tušení (podvědomí je "sviňa", někdy i v dobrém)....každopádně zajímavé
OdpovědětVymazatI proto je pohled kunsthistorika nezastupitelný. Ale výběr fotek pro tuhle maličkou výstavu byl opravdu specifický, tak mě zajímalo, z čeho mě v očích odborníka usvědčí :-).
VymazatZáměrné deformování reality, když ho používají borci z marketingu, vede ale k mnohem jinému vnímání.
OdpovědětVymazatTo je pak ovšem minimalismus povýtce korporátní :-).
VymazatLezarts
OdpovědětVymazatMoc hezky se to čte . Když odborník napíše srozumitelně o tom co vidí i oči laika.
Báječně nafocené a bravurně okomentované!
Děkuji pěkně za sebe i za paní Lucii :-). Ono mít dobrého kurátora je velká výhra, protože takový člověk dokáže jemně směrovat autora, který často rozumného poodstoupení není schopný, v zájmu co nejlepšího výsledku.
VymazatSkvěle napsáno. Dokonalé vidění Tvých fotografií.
OdpovědětVymazatDěkuji Carlosi, rád pochvalu vyřídím :-).
VymazatDobrý! Když jsme courali s Garikem, tak nám v jedné kavárenské přestávce četl, co o náhodně jím zvolené autorské fotografii napsala AI. Nejlepší byl konec. Že fotografie vykazuje určité rysy tvorby fotografa Garika Avanesjana . A to jí tam zadával zcela anonymně a žádal o rozbor.... zkus a uvidíš co napíše tobě. ;)
OdpovědětVymazatJen aby jí to spíš nepřipomínalo Patapufa :-).
Vymazat