Svátek, co je v pátek

Všeobecně se o mně ví, že "na svátky jsem špatnej". Nemyslím teď svátky vánoční, na ty se těšívám jak malé děcko, nebo svátky státní, které světím poslušně podle zákona a rozhodně nepořádám demonstrace na jejich odstranění z kalendáře v zájmu zvýšení objemu hodnot vytvořených naší prací. Myslím tím svátky, které nám byly "přiděleny" spolu s našimi jmény podle svátku příslušných světců (jsou-li v církevních seznamech tací), tedy tzv. jmeniny. 

Hlídat, kdo má v daný den svátek, je v současnosti celkem snadné: Mnohé zpravodajské internetové stránky tímto údajem dokonce začínají: "Dnes má svátek Gita" informuje pak např. náš vyhledávač či "noviny", které na webu prohlížíme (a to ani nemluvím o výlohách květinářství, která jsou na jmeninách životně závislá), a je tedy zřejmé, že máme dobrou příležitost všem případným Gitám, které známe (já jednu) popřát formálně či osobněji něco pěkného, co by jim udělalo radost. Nemůžeme se vymlouvat, že jsme si nevšimli, že jsme zapomněli. Někdy to dokonce nárazově učiním, popřeju náhodně třeba Helenám či Tomášům, většinou v krátkodobém přesvědčení, že se polepším a začnu s daty jmenin pracovat nějak systematičtěji. Ale víte nejspíš sami, jak to s takovým polepšováním bývá: Kupříkladu v návalu špatného svědomí přicházejícího s depresivnějším podzimem popřeju Renátám, Agátám a Terezám, ale u Galin a Hedvik začnou smělá předsevzetí skřípat, na Lukáše a Michaely už se dostane jen zřídka a Vendelínové, Brigity a Sabiny už většinou mají smůlu. Ne, není v tom nic osobního, nemám nic proti Sabinám (třeba tu Prodanou nevěstu spíchly kdysi moc dobře), ale chybí mi v tomhle směru vytrvalost a jakmile se jen trochu soustředím na něco jiného, jmeniny ostrouhávají jako jedny z prvních.

Vlastně mi tak zůstává jen pár jmenin, která pro mě zůstávají opravdovým svátkem, svátkem, který mě přiměje k usebrání a někdy i k pozvednutí číše s nějakým dobrým mokem a k vyřčení svátečního přání, které vůbec nemusí být v režimu "z očí do očí", může být proneseno jen tak "do éteru" nebo dokonce jen pomyšleno a takto pomyslně vysláno i na velkou vzdálenost, aniž by to jakkoli omezilo jeho upřímnost a platnost. Ne, k těm nemnoha vybraným přitom opravdu nepatří můj vlastní svátek, o kterém se většinou paradoxně dozvídám díky reakcím lidí kolem sebe, místo toho, abych se na takový sváteční den nějak připravoval nebo speciálně těšil. Ale jeden z takových svátků jsem si mohl připomenout zase po roce právě tento týden.

Asi od doby, kdy jsme si v dětství říkávali, že "v pátek mají všichni blázni svátek" v mých očích páteční termín význam příslušného svátku umocňuje (a nic na tom nemění fakt, že o tom píšu v sobotu :-)), možná i proto, že o pátečním večeru se pomyslný přípitek provádí - s vizí volného víkendu - o něco snadněji a svobodněji než v noci z pondělí na úterý, když v úterý ráno musíte být v půl sedmé ráno v práci na poradě. A tak jsem v jeden takový pátek na dálku připil jako sice každý rok, tentokrát ale tím radostněji, že vůbec poprvé tento můj malý tichý konkrétní přípitek a nevyřčené ale o to srdečněji míněné přání mohly přijít v pátek. 

Je mi jasné, že kdybych mohl popřát napřímo, s kytkou bych asi v tomto konkrétním případě moc nepochodil, tak prosím berte tu dnešní drobnou a křehkou kytičku na přiložené ilustrační fotce jako zástupnou - pro všechny svátky, k nimž jsem promeškal vyřknout zasloužená přání (a ještě v budoucnu promeškám, protože to zase musí nejpozději od zítřka logicky nastat) a pro všechny poctivé blázny, kteří z tradice ctí a slaví svátek nejraději v pátek. Ať už je právě v ten den v církevním či občanském kalendáři napsaný kdokoli :-).