Brněnské vodojemy na Žlutém kopci

Když jsem spatřil první fotky z toho místa, bylo mi jasné, že se tam musím někdy podívat na vlastní oči, nejlépe ještě do té doby, než se informace o zajímavém novém turistickém cíli široce rozkřikne a nastane tam nával návštěvníků. A tak - když jsem si vzal teď v dubnu týden volna, hlavně kvůli značným nedodělkům přípravných prací na mé nastávající fotografické výstavě v Berouně (bližší informace o tom, jak příprava pokračuje, přidám v pátečním samostatném článku) - počítal jsem i s jedním dnem výletu "na otočku" do Brna. Pravda, v Brně, kam jsem dříve docela často jezdil, jsem už teď několik let nebyl, takže by se nabízelo pobýt tam aspoň pár dní a spojit to s poznáváním, co všechno se tam "od mých dob" změnilo. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to bude opravdu monotematická návštěva. Ráno v pět jsem vstával, po desáté jsem byl v Brně, kolem jedenácté jsem už byl na místě, kolem půl třetí odpoledne jsem byl hotov, dal jsem si rychlý indicko-nepálský oběd a kolem čtvrté  už jsem zase seděl ve vlaku, abych kolem osmé večer byl zpátky doma a podíval se, jestli aspoň nějaké fotky vyšly.

Do Brna jsem vyrazil "nalehko", tedy bez stativu a sofistikovaného příslušenství. Chtěl jsem se napřed podívat, co se dá všechno na místě podniknout, jak tam jsou vstřícní k fotografům a jak je to tam s kolotočem návštěvníků. Zjistil jsem, že vstřícní jsou velmi, fotit se stativem se dá bez problémů, je to jenom na vás, nikdo vás na prohlídkové trase nekontroluje a nepeskuje. A stativ je opravdu třeba kvůli nedostatku světla; ano, dá se fotit na vysoké ISO, ale zrnitost výsledného obrazu neumožňuje udělat slušnou zvětšeninu většího formátu, poměrně dlouhý čas 1/5 až 1/10 se zase úplně pevně v ruce udržet nedá, takže do hry vstupuje i neostrost obrazu. Byl jsem jedním z mála návštěvníků, který neměl zájem o prohlídku s průvodcem, ale dával jsem přednost tomu, že jsem si volně chodil tudy, kudy se mi právě chtělo a hledal jsem zajímavé záběry. Skupiny s průvodcem byly výrazně rychlejší než já a když mě taková docela početná tlupa návštěvníků předešla, zůstal jsem většinou v prostoru vodojemů dočista sám. Mimochodem, úplně nejlepší podmínky pro takové samotáře jsou prý v lednu a únoru, kdy chodí jen minimum návštěvníků a navíc je možné se ve vodojemech ohřát, protože tam panuje dost stabilní teplota kolem 13 stupňů (prý v opravdu mrazivých zimních dnech někdy klesne až k 10 stupňům a v tropickém létě naopak naroste někam k 16 stupňům), chce to každopádně dobré oblečení i obutí, protože např. ve vodojemu č.2 jsou louže, občas i hlubší :-).

Dnes mám fotek trochu víc, snad to nebude vadit, přidám k nim jen pár poznámek a základních informací:

Vodojem č.2 (navštívil jsem ho jako první) je cihlový z roku 1894, projektantem byl brněnský stavitel Emil Procházka, rozměry jsou 35x55x6,5 metru. Vypadá to tam trochu jako ve zvláštní katedrále, návštěvníci se proplétají mezi četnými cihlovými pilíři a občas se brouzdáte loužemi, které nejdou obejít.

 

 

 

 

 

Ve větších loužích se krásně zrcadlí osvětlená klenba i pilíře ze statisíců cihel.

 

 

 

 

 

 

V čele této "chodby" jsou zachované i staré výpustní ventily.

 

 

 

Na fotce jsou vidět schody a dveře vedoucí ven na povrch.

 

 

 

Na stále orosené cihlové stěně jsou vidět svérázné návštěvnické artefakty a vzkazy :-).

 

Vodojem č.1 je nejstarší, rovněž cihlový, byl postaven v roce 1874 anglickým stavitelem Thomasem Docwrym. Prostor nemá na rozdíl od dvou dalších vodojemů rovnou podlahu ale podlaha je zakřivena, tvoří ji tzv. protiklenby, které zajišťují nejlepší statické vlastnosti celého prostoru. Rozměry jsou 45x45x6,5 metru. Na rozdíl od "katedrálového střihu" vodojemu č.2, "jednička" nabízí velmi zajímavé a s mou nevelkou znalostí geometrie tvarově jen obtížně přesněji popsatelné průhledy různými směry. Na zakřivené výklenky se nesmí vstupovat, chodí se jen mezi sloupy.

 

 

 

Tuhle fotku jsem udělal i s mladým párem, který podobně jako já nepatřil do žádné z oficiálních návštěvnických skupin.

 

Tahle fotka není ani z jednoho vodojemu, jde ale o spojovací chodbu před vstupem do vodojemu č.3. Taky se mi zdála - hlavně kvůli perspektivě a malebnému střídání světla a stínu - docela zajímavá, i když je na první pohled docela obyčejná.

 

 

 

 

Vodojem č.3 je nejmladší (byl dokončen v roce 1917), největší (sestává ze dvou propojených nádrží o rozměrech 30x30 a 30x35m). Byl vystavěn firmou Pittel+Brausewetter podle projektu Městských vodáren v Brně. Velmi zajímavě, vlastně tak trochu "kubisticky" je pojatý betonový strop, v prostoru funguje neuvěřitelná ozvěna a v obou částech vodojemu jsou instalované programy se spoustou vizuálních i zvukových efektů. 

 

 

 

Aspoň do této fotky se mi podařilo zakomponovat kolemjdoucí návštěvníky (resp. návštěvnice), měl jsem je v hledáčku nějakou dobu a čekal jsem, až mi dojdou do nejlépe osvětleného místa mezi pilíře. Samozřejmě, dámy jsou trochu rozmazané, protože jsem fotil asi na 1/4 vteřiny, což už se musí u pohybujícího se objektu projevit, ale snad to v tomhle obrázku zas až tolik neruší. 

Když jsem večer dojel domů, byl jsem sice po dlouhém dni plném vizuálních zážitků docela "ucaprtaný", ale tahle dovolenková vyjížďka napříč republikou, myslím, stála za to. Už docela přesně vím, co od focení ve všech třech prostorech čekat a co příště udělat líp. Už teď je jasné, že - bude-li to aspoň trochu záležet na mně - jsem ve vodojemech na brněnském Žlutém kopci nebyl naposledy a nějaké příště určitě bude :-).

Otvírací doba vodojemů je úterý až neděle od 10 do 18 hodin, posledního návštěvníka do areálu pustí v 17h. Já platil základní vstupné 350 Kč, zlevněné (děti, studenti, důchodci...) je za 250 Kč, rodinné vstupné (se dvěma dětmi) je za 800 Kč, za další dítě je navrch 150 Kč. o Velikonocích tam bude probíhat festival duchovní hudby, takže bude návštěvnický provoz omezen.